Nová deska švédských Vildhjarta je skutečný balvan. Osmdesátiminutová porce podladěných sekaných kytar a nepravidelných rytmů zabalená do dystopicky chladného a tvrdého zvuku je opravdová výzva, na které si může vylámat zuby nejeden metalový posluchač. Na druhou stranu je zde ale zřetelný osobitý rukopis zajímavé kapely, takže pokud je djent váš oblíbený žánr, dá se odhalováním tajů Masstaden under vatten trávit mnoho hodin.

Zajímavostí je, že kapela existuje od roku 2005 a nyní vydává teprve druhé velké album. A ještě zajímavější je, že se jmenuje stejně jako to první z roku 2011 Masstaden, akorát je titul doplněn, že „pod vodou“. Zřejmě pokračování koncepčního příběhu, což je po deseti letech přinejmenším nečekané. V souvislosti s dlouhou pauzou je ale pochopitelná ta napálená stopáž. Nápadů se zřejmě shromáždilo hodně, až vzniklo takto megalomanské dílo.

Hudebně se obě alba též moc neliší. Švédové byli tehdy průkopníci a ryzí představitelé žánru a byť djentová vlna dávno opadla, tak zůstávají svému stylu věrní. Opět jde především o zvukově průrazné, podladěné kytary, které vytváří nerytmické obrazy, kde se žádný motiv neopakuje, kde skladby nemají refrény ani sloky a kolekce vypadá spíš jako jeden dlouhý track než jako soubor písní.

Tvrdá, temná, antihitová hudba nevybízí zrovna k tanci, nezní ale nepříjemně. Kapela netlačí nonstop naplno a nesnaží se posluchače zahltit. Album ubíhá ve volném tempu a spíš, než aby nějak fest drtilo, se jen tak převaluje a pulsuje. Tvrdší mathmetalové výpady pravidelně vyvažují klidnější, ambientní prvky či akustické brnkání, a byť jde stále o šílenost, nepůsobí zběsilým nebo agresivním dojmem. Dá se říct, že i přes všechen ten řev, riffy a tvrdé beaty je novinka především o atmosféře.

Jednotlivé motivy, které za sebe kapela řadí, jsou pro svoji nepravidelnou strukturu sice náročné, ovšem zahrané a zaranžované jsou tak, že nezní komplikovaně. Ozývá se disonantní skřípění kytar stejně jako tvrdá nepravidelná rytmika plus samozřejmě hrubý vokál, dohromady však netvoří nečitelnou kouli. Každá součást dostává prostor a hudba působí přehledně. Řekl bych, že o poznání více než na prvním Masstaden. Občas mě sice zaskočí napojení některých částí, kdy kapela utne zčista jasna přehrávanou figuru a začne hrát něco jiného, o tom ale tahle parta je. Takový industriálně metalový Picasso.

Připouštím, že hodina dvacet v tomto kostrbatém, mimorytmickém módu je záhul. Pokud se ale naladíte na stejnou vlnu, tak se to díky přívětivému flow nahrávky dá zvládnout. Navíc výhodou daného formátu je, že je vlastně jedno, jestli posloucháte třetí nebo poslední věc, anebo si odkrojíte z té hmoty libovolných 15-20 minut. Efekt i podstata jsou stále stejné.

Masstaden under vatten je extrém, ale originální. Na první poslech se mi zdál nepřístupný, postupem času ale začal bavit. Ze všech alb roku 2021 mi možná vydržel v přehrávači nejdéle, protože oposlouchání při těchto parametrech nehrozí. Vildhjarta má svůj styl, který sice vychází z odkazu Meshuggah, model Catch 33, ale kapela jej uchopila po svém a dále rozvíjí. Je originální, nikam se nežene, a pokud jednou za dlouhý čas vypustí takto mimozemský monolit, má zaděláno na to stát se kultem.