Nebudu předstírat, že by Vortex of End byli kapelou, kterou sleduji už hromadu let. Nebýt toho, že hráli na bruselském festivalu, kterého jsem se zúčastnil, a následně i na turné s Misþyrming a Darvaza, dost možná bych jejich existenci ignoroval i déle než do začátku roku 2019. Jejich krvavě násilné koncerty na mě však zanechaly natolik silné dojmy, že jsem je automaticky zařadil mezi jména, která mám v plánu sledovat. Navíc když jejich studiová prezentace, i když mě poslech jejich alb nikdy nezničil tolik jako živáky, stojí také za pozornost.

První počin In Satan and Plutonium We Trust z roku 2007 evidentně není něco, na co by tato francouzská kapela měla být extra hrdá. Tuhle béčkovou darkthronish vypalovačku koneckonců nenajdete na Bandcampu kapely, ani na Youtube, Spotify atd. A poté, co se podíváme do materiálů promujících letošní nahrávku teprve jako třetí zářez v diskografii, bychom na tuhle minulost měli evidentně zapomenout.

O osm let později ale vydali svou první opravdu pořádnou desku Fvlgvr.Lvx.Terror, na které se nejen muzikantsky, ale hlavně skladatelsky vyšvihli. Nejedná se sice o nic extra originálního, ale svou fúzi poměrně technického, avšak nekompromisně natřískaného black/deathu s dobrými riffy a variabilními vokály zde nahráli tak dobře, že se dodnes jedná o jejich nejlepší album. No schválně si pusťte třeba Atomeaters nebo Black Blood Kapala a řekněte, že to nejsou super songy.

Následující nahrávka Ardens Fvror, která jako první vyšla u Osmose Productions, sice rovněž není vůbec marná, ovšem doplácí poněkud na zvuk. Oproti Fvlgvr.Lvx.Terror je špinavější, což by až tak nemuselo vadit, ale některé riffy se zde poměrně ztrácí, málo řežou a dokonce i trojice zpěvů méně vyniká. A přitom třeba taková skladba Voraciovs Egregore byla na zmíněných koncertech fakt pecka, jako celek ale deska nefunguje tak dobře jako její předchůdce.

Je tu září 2021 a Osmose opět vydávají nové album VoE nazvané Abhorrent Fervor. Terror, Fvror, Fervor… Okay, názvy nikdy nebyly nejsilnější stránkou této kapely, ale asi chápeme, o co chlapům jde. A možná to je jen můj pocit, ale při pohledu na samotný výraz Fervor si nemohu odpustit myšlenku, že použití slova, jehož kombinace písmen připomíná jakési spojení Terror a Fvror, není náhodou, což samotný poslech alba dokonce částečně potvrzuje.

Abhorrent Fervor totiž opravdu zní jako částečný přechod mezi těmito alby. Hned v prvních vteřinách potěší zjištění, že Vortex of End stále umí napsat fakt slušné riffy, a také lepší zvuk než na předchůdci, byť si stále myslím, že nejlepšího zvuku dosáhli v roce 2015. Úvodní song Perdition Whorl album každopádně nakopává dost poctivě, nechybí zde pořádná agrese, nasrané řevy a již zmíněné dobré riffy, což jsou hlavní atributy, které nejlépe fungovaly už na Fvlgvr.Lvx.Terror. Ardens Fvror na novince připomenou spíše rozvážnější pasáže, na které nemusíme moc dlouho čekat. Hned druhá skladba a zároveň singlovka Sovereign Wrath se v polovině značně uklidní, aby mohl zaznít hlas zpěváka z Emptiness, který zde až kupodivu dobře pasuje.

V následujících minutách se tyto polohy rovněž částečně střídají. A byť kontrast sypačka/pomalejší pasáž samozřejmě není nic neobvyklého, Vortex of End se to na novince podařilo poměrně vkusně bez toho, aby songy v klidnějších momentech utrpěly ztrátou násilnosti. Co mi spíše nesedí, jsou tupa bicí v Stygian Hexahedron, které by šly udělat určitě zajímavěji, ale nijak extrémně nahrávku neshazují. Po zbytek hracího času, který má i s outrem lehce přes půlhodinu, ale Francouzi zkušeně prokládají deathmetalový náklep blackovými riffy a celkem jednoduchými, ale vkusnými sóly. A díky dostatečné pestrosti a dynamice dobře funguje dokonce i natáhlejší kus Putrid Fluids v závěru alba.

Celkově tedy spokojenost. Abhorrent Fervor sice není až tak vražedné album jako Fvlgvr.Lvx.Terror, jsou zde různé brnkačky a klidnější odbočky od přímočaré agrese, ale ostudu francouzskému black/death metalu rozhodně nedělá.