Tohle francouzské duo už u nás párkrát hrálo. Naposledy letos v létě na Fluffu a na Mikuláše nám nadělí blastbeaty spolu s Rotten Sound v Rock Café. Naživo mě kdysi bavili ve Vopici, z desek vlastně ani moc ne, Diptyque je snad po všech stránkách jejich nejlepší materiál.
Jde přibližně o mix skandinávského pojetí grindcore (možná se i pojmenovali po skladbě Nasum?) s americkým (místy jsem si vzpomněl mj. na Discordance Axis, třeba hned ve druhé Confusionnance, nebo taky zrychlená No Heroes od Converge), do toho až mathcore sekačky, disonance, skříp/pískačky atd.
Jsou tu jak poměrně technické/čtější, místy až deathmetalové riffy i valivější pasáže, trocha power violence rozbitosti, thrashing drbačky (á la P.L.F.), tak i trocha lopaťáčtějšího hc/crustu, v pár chvílích snad i lehká nablacklost. Vokál/kytarista Nico klasicky střídá ječák a hlubší growl polohu, v několika momentech p-v hulákání, v závěrečné Grichélisé překvapí i francouzský rap – a jo, fajn zpestření (4 hosté).
Skladatelsky a rytmicky je to prostě dost pestré, dynamické, precizně zahrané, však bubeník Mak nasypal i poslední nahrávky Eastwood, ke kterým má tvorba Warfuck vlastně blízko celkově (a částečně i k Blockheads a Whoresnation). No a vlastně kromě Eastwood (a Whoresnation, ale poslední deska je víc oldschool) mě z posledních let v rámci grindu nic tolik nebavilo (Eastwood možná o malinko víc, ale…), ale už ten žánr tolik nesleduju, takže…
Relativní slabinou je zvuk – já tuhle skandi-grind distorzi už nějak (čím dál víc?) „nemusím“, vždycky mi, zvláště ze začátku, ta mj. navýškovanost vadí, ale postupně si zvykám, kopáky jsou čvachtavější, ale ještě jakž takž kopou, tak se to dá tolerovat. Každopádně dobrá deska.
Vložit komentář