Vokálními a instrumentálními postupy z pozdně středověké, renesanční (nebo i barokní?) hudby se v ne(až tak)dávné minulosti silně inspirovali, nebo vyloženě nahráli (více, či méně) modernizované cover verze „starých šlágrů“ třeba Dead Can Dance (Aion) nebo Jocelyn Montgomery s Davidem Lynchem (Lux Vivens – kompozice Hildegardy von Bingen). Ze současných umělců, kteří s odkazem staré hudby pracovali ještě mnohem odvážněji lze jmenovat Ariadne (Stabat Mater) a samozřejmě by se toho našlo hodně v (akademické) současné / moderní kompozici. Se všemi zmíněnými lze na letošní nahrávce v Londýně usazeného, polského audio-vizuálního tvůrce Wojciecha Rusina slyšet (> či <) podobnost.

Sakrální nápěvy Speculum Veritatis v podání Eden Girmy by asi z větší části mohly zaznít přibližně v 15. století, ale za ten „nelibozvučný“ vokální sjezd (glissando) od 2:25, mručení a kvílení ke konci skladby by jí možná vymítali, nebo rovnou upálili. Z dnešního (mého) hlediska to spojení funguje krásně, stejně tak i „rozbité“ perkuse (pěkný zvuk), a jo, i ten ambientně-neoklasický podklad (troška retro-umělosti, ale ještě ok). Následující elektronicky-noiseový výplach Wash Out působí překvapivě, až rušivě, násilně, ale vlastně mě ten „mindfuck“ efekt baví. World into Shapes se zpěvem Emmy Broughton se pohybuje někde na hranici syntetické neoklasiky a až lehce folkové písničkovosti – pro změnu vyloženě příjemná věc.

Ve Swedenborg in Forest a Origins of Pleasure využívá Rusin přírodní zvuky (field recordings) – ptačí zpěv, šumění větru, šplouchání vody a kombinuje je s elektroakustikou (musique concrète?). I tyhle kusy jsou minimálně fajn, zajímavé. Další čtyři skladby se zpěvem Girmy a Broughton se rovněž povedly, jde opět o spojení již zmíněných prvků, každá je ale jiná. Někde zní zpěvy dokonce mužsky (efekty zmutovaný hlas Girmy, nebo sám Rusin?), v The World in a Tiny Bottle zaujme cembalo (spinet?).

V poslední třetině nahrávky Wojciech využívá dechové nástroje dle vlastního návrhu z 3D tiskárny. V droneující Destroyer of Worlds zní jako dudy s trochu podivnou barvou zvuku, ve Visitors jde o nějakou flétnu. Možná bych tyhle dvě, spolu s úvodní Speculum Veritatis, označil za nejsilnější položky alba. Destroyer má i přes svou komornost slušnou sílu, Visitors poměrně zvláštní, propracovanou strukturu a tajemnou, chvílemi bukolickou atmosféru (cítím v tom řeckého Pana).

Jak jsem zmiňoval tu (částečnou) umělost – vnímám jí řekněme ambivalentně – trošku mi vadí, ale je i zajímavá. Mohou to být (a někde i určitě jsou) skutečné nástroje, upravené digitálním processingem? Wojciech si záměrně s kombinací organického a syntetického po celou dobu nahrávky pohrává, produkce působí vyloženě filigránsky, „vymazleně“ a nikdy ta umělost není tak iritující jako třeba (některé) klávesy u DCD. Hudba na Syphon působí přece jen současněji, (post-)moderně. Vizuálně dojem z alba celkem dobře reprezentuje jeho obal (digitálně „zprzněné“, helénistické sousoší kněze Láokoónta a jeho synů), který mě sice na rozdíl od hudby spíše uráží, ale záměr chápu.

Mám sice k Syphon různé drobné výhrady, některé skladby jsou sice spíš „jen“ fajn / zajímavé, ale určitě se jedná o jednu z (nej?)lepších letošních desek, která vydrží spoustu poslechů. Točil jsem jí hodně v době vydání a po půl roce mě pořád dost baví.

 
Jak vyzní hudba Wojciecha Rusina živě, se můžete přesvědčit 6. října v pražském Punctum.