Na stránkách Marastmusic se setkáváme s Abigor recenzně poprvé, a to nad jejich v pořadí již čtrnáctým řadovým albem. Ostuda? Ignorance? Možná, ale umožňuje nám to lépe se vžít do role posluchače, kteří si k Abigor dosud nenašli cestu. Pro ně totiž Taphonomia klidně může být vhodnou deskou pro první pořádně hluboký ponor do díla rakouské legendy (jedné z posledních autentických kapel, která začínala v devadesátých letech a neutopila se ani ve sci-fi blbnutí, v retru, ani v sebevykrádání.) Tak jako Deathspell Omega přitáhli řadu nových posluchačů albem Furnaces of Paliogenesia, i Abigor na novince ukazují poměrně přístupnou tvář, aniž by přitom ztráceli svou esenci.

Nebudu se obracet do vzdálenější kapelní minulosti, do éry před rokem 2006, ostatně ze starších alb se sám občas vracívám pouze ke Quintessence a Channeling, takže bych si maximálně ukrojil ostudu a nic relevantního k aktuální tvorbě stejně nedodal. Naopak je potřeba prozkoumat návaznosti na trojici geniálních desek, kterými se Abigor vymanili z žánrového stereotypu, tzn. Leitmotif Lucifer, Time is the Essence in the Vein of the Saint a Fractal Possession, které tvoří páteř každé sbírky milovníka tvrdé a přitom zajímavé hudby.

Ve srovnání s těmito deskami je stejně jako předchozí Totschläger (A Saintslayer's Songbook) i novinka Abigor krotší a více chytlavá. Opět se u vokálu setkáme se Sileniem alias Michaelem Gregorem (též Amestigon a samozřejmě Summoning), který krom Satanized nazpíval stará alba, a pak se ke kapele vrátil na Leitmotiff. V několika skladbách vokálem přispěla Marthynna z Der Blutharsch, hudbu obstarali jako vždy Thomas Tanenberg a Peter Kubik, přičemž jejich konkrétní podíly na jednotlivých skladbách vám nerozklíčuju.

Kapelní rukopis je naprosto zřetelný, Abigor si opravdu s jinou kapelou nespletete; snad s výjimkou NEDXXX, dodávám s mrkáním na redakční kolegy. Pokroucené a vysoko naladěné kytary se ve zběsilých riffech jedovatě proplétají a tvoří spolu s košatými a pestrými bicími jedinečný mix, který tlačí, a přitom pořád hraje spousty not. Na první poslech se nedá vše uposlouchat, ale postupně vyplynou velmi jasné vůdčí melodické linky, které téměř bezbolestně provedou posluchače každou skladbou. Navíc ve většině skladeb jsou výrazná místa, často je to zpěv, podle kterého se posluchač rychle zorientuje. Celkový ráz desky je ovlivněn použitými orientálními motivy a tématikou, čímž připomene loňskou velmi zdařilou (oproti Abigor asi o něco disharmoničtější, avšak méně komplikovanou) desku Aset - Astral Rape. Taphonomania střídá skladby, které zaujmou na první poslech a zasypou posluchače přehršlí nápadů, ale najdou se i kusy, které na Abigor podezřele dlouho drží stejný riff a opakují se (Burning Hell).

Mezi jednotlivými skladbami vyčnívají ty, na kterých se vokálně podílí Marthynna. Přinejmenším zpočátku jsou to z alba právě tyto kusy, které utkví v paměti. Její přínos zejména v Cult of Elder Chaos ale také v Feasting on a Prophet’s Blood je znamenitý a rozhodující pro celkový úspěch. Vokální projev Silenia asi nemusí sedět každému, některé excitované výkřiky se mohou zajídat, ale oceňuji srozumitelný přednes. Jen letmo zmíním při této příležitosti texty. Jejich tématika nevybočuje z žánrových hranic, dobře známé motivy ale s potřebnou naléhavostí. Nemyslím si však, že je potřeba pozorně se jimi pročítat pro nasátí atmosféry a dojmů.

K pochvalám, kterými tu nešetřím, jsem se doposlouchal teprve postupně. Ostatně, k Abigor je potřeba vždy přistupovat pozvolna a nechat desku zrát. Snažit se navnímat vše honem honem během prvních poslechů se může vymstít. Tak jako se mi zprvu zdálo předchozí album Totschäger brilantní, po necelých čtyřech letech na něj příliš nevzpomínám, a naopak zprvu fádně se tvářící Höllenzwang teprve s velkým počtem poslechů vydalo to nejlepší a stalo se pro mě dost možná nejposlouchanějším albem kapelní historie. (Je potřeba dodat, že Svatou trojici si hýčkám, aby se mi moc neoposlouchala.)

Zajímavé je, že se Abigor podařilo svou novinku uchovat před chtivými hyenami z ruských internetů a jako první se deska opravdu dostala k těm, kteří si ji na vinylu předplatili. Dokonce i samotný obal zůstal v utajení, a to, co můžete vidět například na metalové encyklopedii je pouze papírový přebal, který byl puštěn do světa. Vysoce tenhle přístup oceňuji. Stejně tak se pozitivního hodnocení dočká obal, grafické zpracování a layout, vše na vysoké úrovni, jak je u Abigor zvykem (ze kterého neblaze vyniká předchozí Totschläger).

Nová deska potvrzuje, že Abigor pořád patří k nejlepším a hlavně nejzajímavějším blackmetalovým kapelám. Nikomu se nemůže povést každým albem posouvat laťku a oproti nejvyšším vrcholům kapelní tvorby je novinka asi slabší. Já i tak smekám za konzistentní kvalitu, kterou nepřestávají vydávat.