Dvanáctá deska. A takový nátěr. Aborted nikdy nebyli žádná ořezávátka, ale s novinkovou plackou Vault of Horrors je jasné, že ani skoro třicet let od založení kapely není agresi konec a navíc se nezdá, že by se její vývoj zastavil.

Frontman Sven de Caluwé tvrdí, že historie ansámblu se dá rozdělit na období před a po Global Flatline, přičemž druhá etapa sází díky příchodu fenomenálního bicmena i skladatele Kena Bedena větší důraz na techničnost, preciznost provedení a stylovou eklektičnost než pouze na obhroublou sílu a tlak. Hudba je minimálně od Retrogore barevnější, skupina kouká kolem sebe a sleduje, co se v hudební branži děje. Retro a old school death metal se ostentativně ignoruje, skupina se víc orientuje na modernější pojetí žánru. Na Terrorvision přibyly atmosférické prvky a decentní symfonično (žádný bombast, jen podkres) a kapela v jejich používání pokračuje. Hororová tematika a gore sice zůstaly, leč po hudební stránce odkaz Carcass prakticky vymizel. Aborted jsou prostě už jinde.

Jde sice o stále podobný recept jako v nedávné minulosti, kdy songy jsou i přes svou členitost a neuvěřitelnou nasypanost chytlavé, groovy a nechybí jim tah na branku (viz úvod Naturom Demonto), přesto však zní novinka Vault of Horrors trošku jinak než její předchůdci. Tentokrát se mezinárodní kvartet (nový kytarista Daníel Máni Konráðsson pochází z Islandu a hraje ještě v Ophidian I a Une Misère) inspiroval v současném deathcoru prošpikovaném atmosférickými prvky, kterým svůj typický valivý hrubozrnný sound oživuje a posunuje dál. Co naplat, Aborted nejsou zrovna skupinou, která by prošlapávala cestičky, kudy se před nimi ještě nikdo nevydal. Na druhou stranu ale dokáže aktuální vlivy vstřebat a naroubovat je do svého vlastního hudebního ksichtu, čemuž napomáhá i rozeznatelný vokální projev Svena de Caluwé.

Při poslechu otvíráku Dreadbringer, který je zároveň asi největší hitovkou desky, naskakují jména jako Cytotoxin nebo Cattle Decapitation. Tohle Aborted zůstává – zapamatovatelný úvodní nápad, nathrashle nadrbaná riffařina, která není jen krkolomnou jízdou prstů po hmatníku, ale nechybí jí ani prokládání kily. V tomhle ohledu může být kapela alternativou pro ty, které nebaví ortodoxní BDM hraný monotónně na kila v několika tónech. Jelikož má úvodní vál pět a půl minuty, uprostřed stojí oddychová melodická atmopasáž následovaná slamem a nakonec vše graduje do pompézního finále. Start se klukům opravdu povedl.

Dál už deska nabírá na vyhlazovacích obrátkách a určitě je v měřítku agresivity vyhrocenější než předchozí ManiaCult. Napadá mě srovnání se současnou tváří Vitriol nebo Humanity's Last Breath, ale Aborted nejsou tak disonantní, i když tímto směrem na Vault of Horrors tíhnou. Nové je používání zneklidňujících syntezátorových ploch v pozadí, které dávají muzice zlověstný nádech. Na svědomí je má Spencer Creaghan, který spolupracoval i s Carniflex.

Povedenější skladby jsou ty, v nichž jejich autoři dokážou sladit všechny uvedené ingredience a ani jedna z nich nepřečnívá nebo nedominuje. Horší to je v kusech, kde se moc deathcoruje a Aborted opouští své osvědčené kolbiště, na němž jsou už roky doma. V tomhle ohledu mi přijde slabší třeba taková Brotherhood of Sleep, ve které z tradičních Aborted už moc nezbylo. Za zmínku stojí také angažování hostujících známých growlerů v každé skladbě - Ben Duerr, Francesco Paoli, Johnny Ciardullo, Matt McGachy, Jason Evans, Hal Microutsicos, Oliver Rae Aleron, David Simonich, Ricky Hoover, Alex Erian. Upřímně řečeno, nevím, jak velký vliv měli na finální podobě songů (aspoň po vokální stránce), ale jejich angažmá beru spíš jako marketingový tah. I když nutno dodat, že třeba v takové Death Cult zní breakdown díky Erianovi úplně jako z dílny Despised Icon.

Mínusem je také trochu produkce. Nevím, proč právě deathcorové odvětví musí znít tak sterilně - bassdropy, krepové kytary, v mixu až moc vyčuhující Svenův vokál, který přebíjí sekerníky. Pusťte si Retrogore a hned uslyšíte ten rozdíl. Ale takový průser jako Vitriol to naštěstí není.

Závěr? Aborted jedou dál jako namazaný stroj. Pozitivním faktem Vault of Horrors je, že se na ní skladatelsky podíleli všichni čtyři členové, což zaručuje hlavní devízu kapely – rozmanitost. I přes výše uvedené výhrady podobně umně sestavenou nakládačku jen tak někdo nesloží.