Nebudu chodit kolem horký kaše a nejdřív si odbudu (v tomhle případě doopravdy) povinný historický okénko. Abstract Concrete je totiž kapela kolem Charlese Haywarda, ano, toho Haywarda, co nabouchal bicí a zpíval na kultovních deskách This Heat a Camberwell Now. Říkáš si, to už je nějaká doba, a ono jo – přes čtyřicet let. Haywardovi už dneska pomalu táhne na pětasedmdesát, ale stárnutí u něj evidentně pracuje jinak.

Na Abstract Concrete se obklopil partou mladších hudebníků, snad proto, aby si mohl v pozadí trochu odpočinout a nechat ostatní vést? Vůbec. Jeho bicí jsou pořád tím nejsvěžejším nástrojem, je úplná radost poslouchat, s jakým gustem, důvtipem a důrazem mu to hraje. Snad radší ani nemluvím o tom, jak mu to zpívá – žádný přicmrndávání, pěknej, výraznej klenutej hlas, kterej snadno poznáš. Doufám, že někdy bude příležitost se podívat, jak to dává naživo.

A co že to teda Abstract Concrete hrajou? Je to taková pocta jazzrockový fúzi, která spíš než z abstraktních zvukovejch koláží This Heat čerpá z konkrétnějších postupů King Crimson.

Základem je úderná rytmická sekce, kde se výborně doplňujou seběvědomý bicí s neposedným funky groovem basy. Z těchto základů vyrůstá hravá práce kytar, houslí a kláves (a občas i klarinetu), která umně balancuje někde na hraně progu, rocku a jazzu. Crimsony připomenou i výrazný vokály, který často nesou hlavní melodii. Vlivy This Heat jsou pak patrný zejména v širokým žánrovým rozkroku, Abstract Concrete se totiž nebojí odbočit třeba do folkovějších motivů, atmosféričtější zvukomalby nebo prasení tradičních rockovejch harmonií.

Ale i přes plejádu různejch vlivů je Abstract Concrete především našláplá rocková deska, která sází na silný melodie a funky groove. Nosný motivy se v hlavě zaseknou na první dobrou, aspoň já si je s sebou odnesl přímo do srpchy. Zároveň se zkušeně vyhýbají přílišný vlezlosti, a tak si je člověk rád užije i při opakovaným poslechu. Drajv rytmický sekce je famózní, tady by se v klidu většina mladších kapel mohla učit, jak vtáhnout posluchače do děje. Zejména u těch kratších, svižnějších kusů v první půlce desky.

Doopravdovou výkladní skříní je druhá půlka desky, zejména patnáctiminutová The Day The Earth Stood Still, která suverénně střídá nálady a žánry. Začíná něžnou baladou, která je napůl vyznáním lásky, napůl loučením s rockovou muzikou (farewell rock’n’roll, as if we ever cared, so long rock’n’roll, talking to shadows) – to, co tady Hayward uzpívá, to teda klobouk dolů. Balada se postupně překlopí do tišší introspekce načichlý folkovejma vlivama, kde je potřeba vypíchnout hlavně vzletný housličky. A pak už ticho, zneklidňující ruchy, ambientní samply, ze kterejch postupně rostou napětí a disonance. Závěrečný minuty se zvrhnou do rytmický dekonstrukce a harmonickýho chlívu, kterej zabíhá až někam k free-jazzovejm úletům. Ale není všem dnům konec, rock’n’roll už z popela povstal několikrát. Album uzavírá Tomorrow’s World, kde se v hektickým tempu střídaj obavy a naděje.