Více než půl dekády. Toť doba, během které Judas Priest dokázali vyšplhat na metalový Olymp. Doba, po jejíž delší část kapela sveřepě třímala pomyslné kovové žezlo  (snad  jen v družbě s Iron Maiden). Ve stejném časovém úseku se Priest stihli odrazit od hard-a-blues-rockových základů, aby dopadli do prvotních rysů metalu. V nových žánrových limitech posléze testovali odolnost ucha příznivců. Zatěžkávacím testem prošla glamová chytlavost, tepot speed metalu i tvrdší thrashmetalové rytmy.

50 let fungování rovněž zaznamenalo řadu kreativních vzestupů a pádů, které udávaly kapelní obměny, ambice a občasná autorská vyprahlost. O desce Firepower z roku 2018 lze hovořit jako o další resurekci, jakémsi uvědomění, kde skutečně leží největší moc Judas Priest. Na proudu žluto červených plamenů se nesl humanoidní robot, jako kdyby se vracel zpět k povědomému – do dob Screaming for Vengeance, k jednomu z největších kapelních vrcholů.

Invincible Shield ve vytyčené trajektorii pokračuje, v rámci ambicí je však odvážnější. Deska se pyšní větší rozmáchlostí, z barevného schématu coveru i na základě singlů šlo vytušit, že se Judas Priest nevrací jen k jedné epoše. Novinka kombinuje epičnost Defenders of the Faith s podbízivostí Turbo, zastřešujícím prvkem je přitom samotný Painkiller – absolutní špice diskografie.

Mezi pojící prvky Invincible Shield tak patří břitké riffy, precizní double-bass nebo Halfordův ječák, na kterém se nikterak neprojevuje překlenutá sedmdesátka. V mezičase se dostává i na aranže odjinud. Objeví se nátura metalových grandiózních hymen, epičnost i přímočařejší british-steelovská hitovka. Textově se rovněž sází na odzkoušené. Nechybí věrnost těžkému kovu, vzdávání holdu spřízněným a výpravné eposy oscilující na hraně nebe a pekla.

Sázka na větší tvůrčí rozmáchlost se na Invincible Shield převážně vyplácí, v některých momentech se dokonce dá tvrdit, že se Priest daří dotýkat kvalit Painkiller. Riffy a monumentalita agresivnějších a rychlejších skladeb funguje i bez přítomnosti K. K. Downinga. Mladší kytarová náhrada (snad s dohledem Glenna Tiptona) zůstává věrná kapelnímu zvuku, který příliš nerozvíjí, v rámci kvalit se ale dokáže držet na podobné úrovni. Funkčnost je rovněž zachována v rámci momentů, do kterých se vnáší hitovost Turbo nebo na přímočaré Sons of Thunder – jediné zjevné ozvěně British Steel.

Kvalitativní kolísání tak lze vycítit jen ze skladeb, které navazují na postarší blues-rockový mustr či během jednotvárnějších epických skladeb. Dané přístupy po boku nápaditějších Painkillerem-ovlivněných chvil zní docela prázdně, bez většího nápadu. Invincible Shield ale i navzdory méně nápaditých chvilek odolává drobným prasklinám a drží až s nevídanou pevností.  Zachovává přední propriety, pro které jsou Judas Priest označování za oprávněné Bohy metalu. Pokud má jít o poslední materiál kapely, pak jde o rozloučení s grácií, konzistencí až nebývalou silou.