Nejprve si prosvištíme matiku: kolik vynikajících desek přinesly v posledních letech různé projekty členů Adaestuo: VJS se podílel na Demoncy (byť ne přímo na nadkultu Joined in Darkness), na vynikajících deskách Incursus (Eternal Funeral Trance!), dále Heinous, Crimson Moon, Nightbringer (excelentní opus magnum Ego Dominus Tuus!), trochu rutinnější, ale stále kvalitní Horna a před dvěma lety s Michaelem Stancombem udělal přehlížené, ale znamenité epko Vaeok. Perttu Pakkanen má za sebou přímočaré zlo Cornigr, jako jehož pokračování vnímám letos vydanou brilantní desku Theriomorph. Společně se oba borci potkali krom Adaestuo už v Sargeist mezi lety 2014 a 2016 (Adaestuo vznikli v roce 2014). Přestože pomíjím některé menší nebo starší kapely, je to více než slušná muzikantská minulost, z níž mnohé patří k základům zla po roce 2000.

Téhle pověsti dokázal jejich společný projekt Adaestuo již od první nahrávky dostát. Pro někoho možná trochu zbytečně operetní miniLP Tacent Semitae se vyznačovalo krom velmi výrazného zpěvu Hekte Zaren především opravdu skvělým zvukem. Opakovaně se stojí za to k němu vracet. Následoval plnohodnotný a rovněž zvukově znamenitý počin Krew za Krew, kde mi ale připadlo, že black metalu bylo v porovnání s „šepoty a výkřiky“ ambientních ploch málo a byl i trochu zbytečně roztahaný. Třetí nahrávkou pak byl vysoce atmosférický rituální ambient Manalan Virrat, který tu má velmi přívětivou recenzi. Cokoli jiného než ta nejvyšší očekávání od novinky Purge of the Night Cloak by bylo hrubé podcenění schopností i již předvedených kvalit.

Adaestuo na minidesku Purge of the Night Cloak připravili čtyři skladby, ale dost možná vlastně jen dvě. Jde totiž o tři party jedné rozsáhlejší skladby a k nim singl Hydra. Nechápu, proč je vložen na třetí místo, ale co si budeme namlouvat, ne že by to vadilo, protože ona dlouhá skladba (Act I-III) není lineární a je různě přerušována ambientními plochami. Na nevelké ploše celkových 23 minut se Adaestuo vrátili k receptu prvních dvou alb, tedy svižnému black metalu propojenému s ambientem. Ten neslouží jako doplněk, netvoří jen mezihry, úvody a závěr, ale spoluutváří náladu desky a je co do kompoziční důležitosti i rozsahu rovnoprávným partnerem kytarovým partům. Jakoby blackmetalový plamen vyšlehnul z meandrující hlubinné řeky zvuků a ruchů. Tenhle kontrast je jednak zajímavý a především skvěle zvukově ošetřený. Klasický black je velice podobný jako na Krew za Krew, to znamená nasypaný a v menších akordech kvalitně nariffovaný. Osobně mi konvenuje, že Adaestuo nenavazují na Manalan Virrat, kterou přes všechnu kvalitu vnímám spíš jako jednorázovou performanci.

Samozřejmě ani na Purge of the Night Cloak nejde o prostý a přímý náklep, tady je punkové dědictví black metalu úplně mimo diskusi. Zvukově je deska rafinovaná a co se vokálu týče, Hekte Zaren pokračuje ve věrné poctě Diamandě Gallás. Všechno je v tom nejlepších pořádku a kdo si předchozí nahrávky Adaestuo oblíbil, nepochybně bude s novinkou spokojený. Je opět velice pečlivá v práci se zvukem a znamenitě dotažená. Tak důkladně a dokonale, že je dost možná pro mnohého posluchače klasického black metalu až příliš intelektuálská. Stěžovat si na perfekcionismus smysl nedává. Milovníkům elitářského pojetí černého kovu (v první řadě mi vyskakuje loňská deska Inferno jako příklad toho, co mám na mysli) nemůžu Adaestuo dost vynachválit. Ne však tomu, kdo v black metalu potřebuje živelnost nebo běsnivost. Epku není v podstatě co vytknout a přesto si umím představit spoustu posluchačů, kterým bude připadat nudné.