Návrat Daughters s You Won’t Get What You Want nakonec udělal větší díru do světa, než bych čekal. Kdyby mi někdo třeba před desti lety řekl, že frontman Alexis Marshall vydá sólovku u Sargent House, hodně bych se divil. Ale když jí mám teď na stole, tak mi to přijde jako přirozenej vývoj – o poslední desce Daughters se mluvilo snad na všech internetech zajímajících se o tvrdší kytarovky, Alexise už jsem viděl si omotat natřískanou halu kolem prstu a auru zhýralýho vůdce nějaký obskurní sekty si vypiloval téměř k dokonalosti. V neposlední řadě už mě několikrát v Bruselu na ulici někdo pozdravil, jen aby pochválil mikinu Daughters.

Takže jo, sólovka u Sargent House dává smysl, a to jak z komerčního tak i z hudebního hlediska. Narozdíl od Alexisovejch výkonů za mikrofonem Daughters nebo Fucking Invincible se jedná o intimnější materiál, kterej nechá nahlídnout za záclonu vyhecovanejch eskapád na pódiu. Industriální rock, kterej staví na průraznejch bicích, znepokojivejch samplech a intenzivním zpěvu někde na pomezí Davida Yowa a Leonard Cohena. Vliv ranejch Einstürzende Neubauten je jasnej, i když se k němu musíš propracovat skrz hustej dým plnej neutěšenejch, post-apokalyptickejch vizí.

A Alexisovi ten industriál jde od ruky hlavně proto, že dokáže přesvědčivě navodit pocit neodbytnýho nutkání někde na hraně posedlosti. To se daří díky nekompromisnímu opakování - jednak znepokojivejch industriálních motivů, druhak jednoduchejch větiček, který se nepříjemně zarejvaj do podvědomí. Tohle je svět, kde když se něco nedaří, tak se na to nevykašleš. Naopak, budeš to pořád bez úspěchu zkoušet, dokud si nevyhladíš sebevědomí, a až pak si vyčerpáním lehneš a zavřeš oči. Třeba hned v první Drink from the Oceans. Nothing Can Harm You postupně narůstá pocit beznaděje – ze začátku jen takový hlodání někde v pozadí, který ale s přibývajícím časem roste a roste, až to s tebou začne lomcovat. Když se asi podvacátý zopakuje, že „past is like an anchor“, tak je pozdě snažit se o nějakou změnu, už je to pod kůží.

Trochu mě ale mrzí, že se deska nedostane pod kůži tak často, jak bych si představoval. Někdy to strohý, nutkavý opakování slušně pohltí, jindy se pozornost ztrácí. Možná je to prostě tím, v jaký je člověk náladě. Ale mám neodbytnej pocit (asi to funguje líp, než si jsem ochotnej připustit), že by se šlo ponořit i víc do hloubky.