Datum vydání : 4. říjen 2024
Vydali : Century Media Records
Žánr: death metal, progressive rock

Američané Blood Incantation do globálního metalového povědomí naskočili vcelku rychle. Kapela zabodovala hned debutem Starspawn a druhým Hidden History of the Human Race pozici nadějné deathmetalové party s přehledem potvrdila. Nová metalová atrakce, která se nebála náročných desetiminutových kompozic, sbírala pochvalné recenze a scéna se těšila z nového namakaného jména.

Jenže pak přišlo album těžko pochopitelné Timewave Zero a fanoušci protáhli obličeje. Pokoušet hudební hranice je samozřejmě v pořádku, nicméně tato 44 minut dlouhá, čistě ambientní nahrávka (někde je uváděna jako LP, jinde jako EP), byla prostě těžce mimo a ukázala, že s kapelou to tak jednoduché nebude.

Fanoušky pak trochu zklidnil Sparagmos, deska kapelního alter ega Spectral Voice, která sice úplně „normální“ death metal také nebyla, ale její chorobné vyznění bylo v pořádku. Zanedlouho poté se však objevil bizarní videoklip The Stargate jako upoutávka na nové album a bylo jasné, že pod hlavičkou této kapely se tradičního death metalu už asi nedočkáme.

Ambiciózní nahrávka Absolute Elsewhere, která vychází mj. ještě v témž roce jako výše zmíněný funerální bratr, není sice absolutně jinde, jak praví název, ale určitě je hodně překvapivá. Jsou na ní pouze dvě, přes dvacet minut dlouhé skladby, které jsou možná částečně death metal, nicméně příznivci prvních alb zřejmě opět spokojení nebudou. Jde o to, že tentokrát se kapela co do hudebního směřování rozmáchla opravdu hodně ze široka a předkládá epické veledílo, které pojímá oblast od tvrdého death metalu přes prog až po sedmdesátkový psychedelic rock.

Nečekejte songy v klasickém (ani tech-deathovém) slova smyslu. Na albu nejsou žádné opakující se motivy, hudba jede stále pryč, mění se akorát nálada, rychlost, žánr. Spíš než o kolekci písní jde o dlouhou ságu, futuristicko-metalový trip inspirovaný psychedelickými alby kapel sedmdesátých let. Jen to není psych-rock, ale psychedelic-death-prog.

Střídání deathmetalových a rockových pasáží, resp. přechody z rychlého tvrdého metalu, kdy dominuje growl, dvojkopák a riffovačky, do pomalé klidné muziky s výraznou melodií a zasněnou náladou jsou určitě zajímavé a zaujmou. Nejde ale jen o tu formu či snahu šokovat. Album posléze ukáže, že je dotažené i v detailu a zejména v těch měkčích úsecích nabízí vychytané momenty, které baví déle než jen na první poslech. Jsem opatrný v tvrzení, že jde o dílo geniální či přelomové, některé momenty ale parádní jsou. Kupříkladu prostředek I. dílu Stargate anebo začátek The Stargate III jsou super, stejně jako finále III. dílu The Message.
Otázkou je, jak k tomuto albu, potažmo k filozofii kapely přistoupit. Hodnotit album z pohledu death metalu asi není úplně správné, protože jako celek je jinde. Tvrdých pasáží není málo, nicméně když kapela přitlačí, nejde vždy úplně o tradiční death, jako spíš tvrdší prog metal s growlujícím vokálem. Tyto ostřejší úseky pak zhusta střídají výrazně měkčí, místy až Gilmourovsky táhlé, melodické kytarové party a klávesy, které posouvají dojem z nahrávky spíš rockovým směrem.

Jde o kočko psí spojení, za mne je však zvládnuté dobře. Jak po skladatelské, tak instrumentální stránce jde o kvalitu a hudba, byť je plná šílených zvratů, tak ubíhá plynule a ladí. Nic neskřípe, nedrhne a dílo se poslouchá příjemně. Fanoušci prvních alb, potažmo ortodox deathmetalisté budou asi pindat, já však věřím, že v tomto případě čas kvalitu potvrdí.