Hej cože, Celeste teď vycházej u Nuclear Blastu? Vzpomínám si na jejich začátky na přelomu minulý dekády, živelná pódiovka s červenejma čelovkama na hlavě v nějakým malým klubu (nevím už kde) a byl to hukot - poctivě nasraná směs black metalu a screama, u který by mě asi nenapadlo, že to dotáhne na větší pódia. Věc, která naplno vyzněla fakt asi jen v malým zaplivaným klubu, tělo na tělo, potit krev. Ne že bych je od tý doby nějak moc sledoval, ale když jsem si u novinky všiml labelu, tak mi to nedalo. Co asi s takovou kapelou udělá velkej label?

Poslech Assassine(s) bohužel nenechá moc prostoru pro tajemství a rychle odhalí předvídatelně nudnou odpověď. Upřímnou nasranost a intenzitu nahrazuje pompéznější, ale vlastně docela vyprázdněná forma. Tatam jsou jedovatý sliny ze starších alb, Assassine(s) má zvuk sice mohutnej, ale sterilní, a ani na pilu už tolik netlačí. Přednost dává rozmáchlejším kompozicím. Ještě hůř dopadly atmosféričtější party – upřímnej screamo tlak nahradily přesahy do líbivějšího post-rocku, z kterejch je až nepříjemně cítit patos. Třeba v takový Ill a tant rêvé d’elles mě ty jalový melodický linky upřímně vytáčej, a těchhle momentů je bohužel na desce víc.

Ale abych z toho nedělal román, co teda z Celeste Nuclear Blast udělal? Technicky perfektně ošetřil, hudebně sterilizoval. Ne že by se to poslouchalo úplně špatně, ale Celeste si během růstu bohužel nedokázali udržet vlastní rukopis. Ta původní nasranost a intenzita už tam není, snaha o upřímný emoce místo toho sklouzává do patosu a klišé. Na upocený dovádění za světla červenejch čelovek tak doporučím zavzpomínat raději u starších desek .

Mno, je to tak. Asi netřeba moc dlouho rozebírat, že se z Celeste stal uhlazenej popík. Z poměrně chaotické, agresivní a relativně temné kapely, jejíž největší síla lze slyšet z nahrávek z přelomu předchozího desetiletí, tu máme metálek s až přehnaně líbivými melodiemi a přímočarými riffy, které jsme už slyšeli tisíckrát od hromady dalších. No a i ten zvuk nahrávky úplně krásně vystihuje směr, kterým se Celeste na Assassine(s) vydali. Je sice poměrně hutný, aby v něm riffy Francouzů měly touženou sílu, ale je uhlazenej až běda.

Se změnou zvuku i samotných hudebních prvků Celeste sice pracují celou svou kariéru. Ne vždy úplně drasticky, evidentně jim záleží na tom, abyste je poznali na první dobu a nespletli si je s jinou kapelou, což si, věřím, zachovali až dodnes, ale nikdy nešli vyloženě vstříc mainstreamovému posluchači. Na Assassine(s) už ale ano. Jasně, najdou se zde stále poměrně slušné riffy, občas se i kvalitně zasype, ale když si u skladeb v půlce jejich délky říkáte, že by už mohly skončit a že vás ty slaďounké melodie až štvou, není to dobře.

Tady lze jen těžko uvěřit, že nový materiál vznikl upřímným vývojem kapely a ne jen jako kalkul ve snaze zalíbit se a vydělat nějaké ty prachy. A pokud se mýlím, je mi docela líto, že po patnácti letech, kdy sice nahráli sem tam silnější a sem tam slabší album, ale vyložený odpad zatím nevydali, přišli s deskou, u které nemáte motivaci ani k druhému poslechu. Určitě nebudu jediným jejich fanouškem, který se k novince v budoucnu už vracet nebude a raději zavzpomíná na staré dobré časy, které ale asi těžko osloví nové posluchače, které Celeste díky Nuclear Blastu získají.