I přes to, že jsou Cénotaphe poměrně mladou kapelou fungující teprve pět let, na svém kontě už mají pět nahrávek. Pravda, čtyři z nich jsou EPčka, demo nebo split, jež nelze považovat za dlouhohrající desky, ale kolem 30 minut hudby se najde na každém z nich. Zajímavostí je, že i když tohle francouzské duo nehraje žádný warmetalový black/death, ještě před nahráním první řadovky se jich chytil label Nuclear War Now! Jistou měrou tomu pomohl určitě fakt, že si oba pánové prošli již několika UG kapelami, mezi které patří i výteční Nécropole, u kterých se vyplatí zastavit.

Ještě do nedávna Khaosgott (vokál) i Fog (veškeré instrumenty) v Nécropole působili jako zpěvák a bubeník, dokonce nahráli i dvě vynikající dema, která následně vyšla dohromady jako jedna kompilace u Northern Heritage. Ještě před nahráním první řadovky však kapelu opustili a Amertume (hlavní mozek Nécropole) stvořil Solarité už úplně sám. Možná i proto se pánové rozhodli dát Cénotaphe dohromady a pokračovat v podobné hudbě, kde v Nécropole skončili.

Základ tvoří poměrně syrový, avšak výrazně melodický black metal. Kýčovité klávesy ale (s výjimkou krátkého intra/outra) nehledejte, melodiemi zde oplývají tremolové riffy. A i když na rovinu přiznám, že tvorbu Nécropole mám raději, Cénotaphe stojí určitě také za pozornost. Obě kapely lze totiž od sebe rozlišit a nelze říct, že by hrály úplně to samé. Oproti Nekropoli, kde vynikají jednotlivé opakující se vyhrávky, je Kenotaf více o melodičnosti celých riffů a také se častěji drží rychlejších temp. Nejsem si jistý, zda se opakovaně vyplatí poslouchat všechny rannější nahrávky, ale první řadovka Monte Verità je opravdu kvalitní a vlastně se jedná o jedno z mých nejposlouchanějších letošního alb.

Virtuozitu nebo větší propracovanost, originálnost a ani echt precizně zahranou hudbu však nelze čekat. Jedná se v dobrém i špatném slova smyslu o přímočarý blackmetalový underground, který sice není extrémní kanál, ale určitě není pro každého. To platí i o samotných melodiích, na kterých hudba stojí a padá, a je jen na posluchači samotném, jestli si je začne užívat nebo jimi opovrhovat. Když zabrousím do mainstreamu, podobným příkladem může být třeba i Mgła. Hodně svébytný je také vokál, nebo spíše jekot, kterému nechybí mnoho, aby sklouzl k DSBM klišé. Pokud ale přistoupíte na pravidla hry a skousnete trochu kýče, Cénotaphe vás odmění chytlavým materiálem s dobrou atmosférou, jenž dovede zabavit na vícero poslechů.

Hned první skladba Myosis dovede zaujmout výrazným motivem s nakopnutým tempem a další kusy na tom rozhodně nejsou jinak. Všechny v sobě mají nějaký prvek, jehož se lze chytit, ať je to epický kytarový riff nebo pěvecká linka. Konkrétně hymnický zpěv v čtvrtém kusu De mon promontoire astral mi docela připomíná některé čistě zpívané linky od Ihsahna z Emperor, samozřejmě až na to, že Khaosgottovy texty jsou ve francouzštině. Rozebírat song po songu a pokračovat dále nemá větší smysl, kór když si deska drží kvalitu až do nasypaného konce a nenabízí žádný vyloženě špatný track, který bych měl chuť přeskakovat nebo mě jakkoliv iritoval.

Ať to tedy shrneme, ano, asi všechny nahrávky Nécropole, které jsou ještě melodičtější než Monte Verità a lépe fungují na první dobrou, jsou pravděpodobně také o kus lepší. I tak si ale myslím, že se Cénotaphe úspěšně podařilo pokračovat v tvorbě podobně kvalitní hudby i bez spolupráce s Amertume. Koneckonců, Monte verità se mi líbí podstatně více než třeba letošní deska Caverne, což je další one-man projekt, za kterým Amertume stojí.

Na závěr se hodí ještě zmínit, že Cénotaphe jsou součástí line-upu Never Surrender festivalu, který proběhne na začátku listopadu 2021 v Berlíně a vystoupí zde kapely jako Blue Hummingbird on the Left, Death Worship, Genocide Shrines, Impetuous Ritual nebo Volahn.