Datum vydání: 20. září 2024
Vydali: Iron Bonehead Productions
Žánr: death/black, blackened death metal

Jsou kapely, které mám rád hned, jak slyším jejich jméno a vidím obal jejich desky. Říká se tomu u nás na Marastíčku „předposlech.“ Pro intelektuálně založené čtenáře to mohu přirovnat ke Gadamerovskému „před-rozumnění,“ pro čtenáře orientované v psychologii „halo efekt“ a pro ostatní prostě moment „jo, to bude mrda!“ V tomhle „předposlechu“ jsem si okamžitě Deathless Void zaškatulkoval jako výbornou kapelu. A deska daleko předčila očekávání.

Deathless Void hrají death metal, který je na černo nabarvený tak silně, jak jen to jde. Všechno je podřízeno atmosféře, a i když na albu hrají přes sebe dvě kytary, většinou se skromně drží stejného motivu. Jen jedním jediným sólem je protržena chmurná deka, kterou Deathless Void svými tremolovými riffy spřádají. Tyto netriviální riffy a blasty s kanonádou bicích atmosféru živí, ale k obdivování techniky jako takové jsem se ani po nějakých dvaceti posleších nedostal.

Jistě se dají vypíchnout velmi rychlé a častokrát i nápadité bicí, spousty riffů nebo bezvadně sýpající nenávistné vokály. Vůdčí je tu ale černá energie, uctívání smrti a prázdnoty. Atmosféře zející nicoty je podřízen každý dílčí aspekt, ona je tím jediným a hlavním, co citlivého posluchače chce a taky umí strhnout. A abych přece jen jmenoval nějaký hudebně blízký výtvor, představuju si, že takhle nějak mohlo znít Esoteric Warfare, kdyby se bylo povedlo.

Ansámbl jménem Deathless Void tvoří Michael Bertolini (kytara, syntezátor), který hraje také v italské bm/grindcore kapele The Secret, bubeník David Scherman (prošel vícero nizozemskými kapelami jako Grafjammer, Iron Harvest, Wesenwille a stále aktivní je ve Weltschmerz, Wrang a Bodyfarm, nebudu se ale tvářit, že bych kterékoli z těchto jmen znal), které doplňuje JV na basu, a zejména musím vyzdvihnout vokál Jelle Soolsma, pro kterého jsou Deathless Void jedinou kapelou. Jeho mrazivě nenávistný šepot vycházející z prazákladu Demoncy dává celé desce ten pravý černý punc.

Společně se muzikantům a Gabriele Gramagliouvi (Cosmic Putrefaction a další) u mixážního pultu podařilo uhníst tak znamenitou atmosféru zla a nenávisti, že jí těžko hledám z poslední doby podobnou. Tím víc oceňuji, že si nepomáhá (rádoby)barbarskými prvky war metalu a zachovávají tu striktně k death/black žánru. Vlastně v zachmuřené sveřeposti v podstatě drží tuto jednu polohu od začátku do konce alba.

Logicky proto nemá valný smysl vyzdvihovat jednotlivé skladby a pitvat dramaturgii desky. Abych pravdu řekl, ani po více než dvaceti posleších si žádnou písničku separátně nevybavím, tak jsou si podobné. Vůbec to ale nevadí, neboť zde vše je založeno na zlověstné atmosféře, kterou Deathless Void dokážou udržet bez škobrtnutí celou desku. Je tak intenzivní, že jsem mnohokrát okamžitě po dohrání závěrečné Curse Upon You desku otočil a poslechl celé The Voluptuous Fire of Sin znovu. Bezvýhradně doporučuji.