Den Der Hale tu předloni hráli, jejich debut Harsyra mě tehdy celkem zaujal, ale na koncert jsem kdovíproč nešel. Na tohle jsem si ale vzpomněl až asi v půlce prvního poslechu aktuální Pastoral Light, na kterou jsem narazil spíš „náhodou“. Dle fotek poměrně mladý švédský kvintet se označuje jako post-psych, což mi nepřijde nejšikovnější, ale ano, chápu, ve své tvorbě převážně kombinují prvky psychedelického rocku a post-rocku.

Název desky mi přijde poněkud zavádějící (schválně?). Pastorálního kýče, sluníčka ani dojímavého patosu se bát nemusíte, Švédi na to jdou spíše z té temnější strany (lesa, měsíce, lžíce?) obou žánrů. Už v první skladbě krautrockovou hypnotičnost zlehka objímá okvltně-ritualistická atmosféra. Základem jsou příkladně namotávající bicí Axela Nelsona a baskytara Ejnera Trentera se super zvukem - její linky vydrží bavit celou skladbu, i díky drobným variacím a změnám. Zkreslené kytary Pontuse Lindskogena a Maxe Bredberga přizvukují, načrtávají i vedou, post-rockově pracují s intenzitou a texturou, v pozadí něco dronuje (východní/indický zvuk á la Popol Vuh – Through Pain…).

Ovšem nejvíc omamnou silou disponuje vokál Mimosy Baker – trocha éteričnosti, echa, vrstvení a hlavně ten feeling „mladé čarodějnice“, který mám dost rád. Místy mi proplétáním některých dvojhlasů i zabarvením trochu připomíná i Jamie M. ze Sabbath Assembly (nejvíc ve 2.), někdy cca i Vivecu B. z Occultation, nebo Shazzulu z Wolvennest, kořeny vedou až někam k Nico, asi by se dala najít i bližší pěvkyně ke srovnání, ale prostě zhruba tenhle okruh. A Mimosin (super jméno) zpěv bych umístil v pomyslném žebříčku podobných vokálů dost vysoko.

Ne-li hned v první, tak určitě od druhé The Horse from Turin (odkaz na B. Tarra a F. Nietzscheho) je, podobně jako již na debutu, slyšet i inspirace, či prostě podobnost se Swans. Jasně, DDH jsou víc kraut/psych a „okvlt“, ale já tam ty Labuťáky jasně slyším a cítím. Z post-rocku, který znám, jsou jim Švédi rozhodně nejblíž, snad se dá mluvit i o vlivu no wave a post-punku (byť méně než na debutu), v nejintenzivnějších částech je to na hranici post- a noise rocku.

Z druhé strany lesního rozcestí, kde se rituál odehrává, ale přichází i to „occultrockové“ výrazivo, atmosféra. Původní pramen je na konci 60. a v 70. letech, ale DDH jsou oproti následovníkům Coven strukturálně i v dalších ohledech méně písničkoví a retro, je to víc proud, řeka. Nejblíž mě ke srovnání napadají Wolvennest, možná i něco od (Dolch). Ano, ti mají více black/doometalové kytary (a jsou i trošku písničkovější), ale jistá podobnost tam je a i na Pastoral Light se špetka té doomy zatěžkanosti či nablacklého bzučení najde (třeba závěr 1., nebo krátká 5. atd.).

Ve (skoro) titulní By Pastoral Light zpěv Mimosy vystřídá Pontusova naléhavá zpěvo-deklamace až křik (jiná barva, ale v dikci tam ten Gira trošku je). Názvu navzdory to vyznívá až industriálně, kytary či synthy jsou tu dost disonatní. Následuje tišší The Fraile s basovým pulsem, dronením, tikáním a vícehlasy – zase Swans. Přes 12 minut dlouhá Old Blood je nasáklá i nějakým psych/drone folkem, od 2. minuty jsem si vzpomněl i na nejvíc hypno-psych skladby/pasáže Wovenhand i něco od starších Hexvessel (z NHT) – vlastně je to i jinde na desce, trošku. Ale pořád (nejvíc?) i Labutě s trochou Vlčíhohnízda. Tady bych dle rozpoložení možná o minutu, či dvě, krátil, někdy taky ne.

Od začátku, ale hlavně v prostřední části alba je cítit cosi znepokojivého. S magií (a/nebo halucinogeny) si není radno zahrávat. Tenhle rituál možná začal jako naivní hra, ale pak se dostal do bodu, který byl fatální a už není návratu, jak praví název 5. skladby. Ta atmosféra mi částečně připomíná i některé povídky Arthura Machena nebo folk horory (The Blood on Satan's Claw, The Wicker Man, The Witch, Midsommar apod.). Ambientní Halvmesyr se vzdálenými industriálními údery jakoby byla dozvukem předchozích jevů a závěrečná Donkey Skin příjemně melancholický epilog - velmi pěkný ovšem.

Po zvukové stránce nemám větších výhrad, chválím mj. svérázně-dřevní nazvučení bicích, v nejvíc noise rock pasážích trošku zlobí výšky, ale to je asi adekvátní. Obal fajn. Asi by to mohlo být v různých ohledech ještě promakanější, silnější, originálnější, ale rozhodně to je dobrá deska, která umí i slušně pohltit. Nemám ve zvyku psát recenze po 3 dnech poslechu, ale Pastoral Light jedu skoro na repeat, už jsem jí protočil, 13-15x? Ideální by bylo nechat jí ještě uležet, ale nemám pocit, že bych názor nějak výrazně měnil a posouval o 10-20% (zdravím pravicí Vaněnu!), možná časem zkoriguji o pár bezvýznamných drobných.