Německá metalová kapela Disillusion existuje oficiálně již od poloviny devadesátých let, na svém kontě však zatím má jen čtyři desky: dvě jsou dřívějšího data (2004 a 2006) a dvě patří do současnosti. Ty starší a vlastně i comebackové The Liberation (2019) jsou ambiciózní, košatá, progresivně metalová díla, kde kapela ukázala své odhodlání a nadprůměrné schopnosti, bohužel na metalovém kolbišti se podobných virtuozů pohybuje plno a na postup do první ligy to zatím nestačilo. Novinka Ayam (11/2022) se však v tomto ohledu jeví docela nadějně.

Nová deska je opět hodně rozmanitá, zároveň ale příjemně plynulá a má klidnější náladu. Je zde ke slyšení množství různorodých motivů, nejedná se ale o žádnou divočinu. Album i přes míchání rozdílných poloh drží jednotný epický ráz, má svoji specifickou atmosféru a jeho jednotlivé pasáže, skladby i nápady tvoří části obrazu, který je pestrý, propracovaný, a byť obsahuje ostřejší úseky, je v jádru spíše umírněný.

V tvrdších momentech se dá s přivřeným okem mluvit ještě o death metalu, celkově má ovšem album díky množství melodických pasáží s čistým zpěvem blíž k označení progresivní metal, potažmo rock. Nicméně poměr řevu a zpěvu, resp. sypaček a ploužáků není to podstatné, co tu chci řešit.

Podstatné je, že střídání figur je realizované s bravurou a každá část je příjemně vytuněná. Když přijde brnkání, tak je zvonivě opojné, když se naopak hraje riff, tak má hudba tlak. Disillusion s lehkostí přecházejí z intenzivních riffovaček do baladických melodií, střídají barvy zpěvů a bez problémů naplní smysluplně desetiminutovou skladbu. Aranže jsou navíc příjemně vrstvené, kdy slyšíme různé perkuse, doprovodné vokály, druhé hlasy či třetí, čtvrté kytary.

Album je progresivní ne však v tom pidlikacím či kostrbatém smyslu jako spíše v umělecko-megalomanském (původním) významu. Pro představu mohu nadhodit přirovnání k Opeth, Katatonia nebo Wilderun s tím, že Disillusion občas zahřmí s větší intenzitou než uvedení. Každopádně instrumentální kvalita, ale zpěvy jsou srovnatelné. Bohužel chybí trochu originalita. Více osobitých nápadů by albu určitě prospělo.

Nahrávce vévodí dva jedenáctiminutové opusy, kdy první Am Abgrund je zároveň asi tím nejtvrdším kusem z šedesátiminutové kolekce. Hned další položka Tormento též obsahuje macaté metalové riffy, nenechte se však těmito zmást, protože dál je album víc na pohodu. Druhý z kolosů, monumentální Abide The Storm sice začne ostře, v prostřední části se však překlopí do příjemné vzdušné melodie, kterou kapela nechává delší dobu plynout bez toho, aniž by měla tendenci se k metalu vracet. Druhá polovina desky je vůbec hodně klidná. Skladby tíhnou k písničkovému pojetí s důrazem na vokál, stále jim ovšem nelze upřít nadstandardní provedení. Mimochodem zpěv, včetně doprovodných, je na albu excelentní. Kvalitní sytý hlas v ostřejší i čisté poloze zní výborně a jeho výrazné nevtíravé melodie, kterých je na desce mnoho, jsou ve finále tím hlavním tahákem.

V případě Ayam nejde o přelomovou pecku, jako spíše o příjemné, sofistikované, progresivně metalovo-rockové kouzlení, které se velmi dobře poslouchá. O podobný model se samozřejmě pokoušela v minulosti nejedna kapela a já netvrdím, že Disillusion tento formát zmákli nejlíp ze všech. Každopádně jej však dokázali zpracovat velmi dobře a připomněli, že není třeba hrotit experimenty anebo komplikované složitosti na to, aby vzniklo kvalitní metalové veledílo.