Devět let uplynulo od vydání Dar de Duh, desky, kterou bych s klidem i dnes zařadil mezi nejlepší alba uplynulé dekády i přesto, že některé pasáže a prvky s odstupem vnímám trošku kritičtěji než tehdy. V mezidobí se mozky Dordeduh (Edmond Karban = Hupogrammos a Cristian Popescu = Sol Faur) neflákaly, mj. nahrály velmi dobrou desku Mozaic s jejich další kapelou Sunset in the 12 House, Edmond se věnoval i Transceatla (ex-Makrothumia), stal se trojnásobným otcem atd.

Nic velkého jsem od Har nečekal. První dvě zveřejněné skladby mi přišly celkem fajn, třetí spíš nic moc. Zvědavost byla, ale nic kvůli čemu bych nemohl dospat. Počáteční poslechy celé desky mě spíš nudily, některé části vyloženě iritovaly, napoprvé jsem myslel, že to ani nedoposlouchám. Ale stejně jsem se k ní vracel, byť se dojmy lepšily jen velice pozvolna a dost z toho, co mi vadilo na začátku, mi (v různé míře) vadí stále, i po cca 20-30 posleších. Neplatí to vždy, ale celkově mi přijde Har oproti debutu trochu klidnější, světlejší, pomalejší, jednodušší, (ještě) méně black a folk a víc nějaký, řekněme „obecnější“, progresivnější, extrémnější metal/rock, často s předponou post-. Jejich specifická, mystická atmosféra tu stále cítit je, ale i ta se částečně změnila. Jakoby Transylvánci trávili už méně času v divokých, zamlžených horách a lesích a více meditovali v klášterech a chodili na sluníčko. Což mi vlastně ani tolik nevadí, větší problém mám s pasážemi, které jsou na můj vkus až příliš vlezlé, pop-rockově líbivé, patetické, „teplé“.

Nejlépe mi z celé nahrávky stále vychází asi hned úvodní Timpul întâilor. Jak ty ambientní, vybrnkávané, prog/psych/post-rockové, metalové pasáže i čisté zpěvy (a řevy, samozřejmě) se mi tu líbí, vyzdvihnul bych dynamiku a poměrně variabilní, hravou rytmiku, songwriting/nápady baví po celou dobu, i přes 12 minut délky nemám pocit natahování. Vytknul bych jen detaily – první metalový riff (2:15) je trošku úsměvně dřevní (vzpomněl jsem si na Master's Hammer), kolem 6-8 minuty se to v pár momentech dostane na hranu vlezlosti, kterou ale ještě snesu. Je to dobrá skladba. V podobném du(c)hu bych mohl psát i o předposlední De neam vergur s kouzelným cimbálovým (tambal) úvodem. Povedená je, resp. by mohla být, i Desferecat, pokud by jí nechali v klipové edit verzi. V ní mají Dordeduh blízko k Neurosis/Minsk (a vzpomněl jsem si i na Roots od Sepultury :) ), nejen díky tribální rytmice/feelingu, ale i kytarám. Na albu jí ovšem zbytečně natáhli/zprznili klávesovým intermezzem.

A právě klávesy jsou na mnoha místech další faktor, který mi poslech (chvílemi) kazí. Jasně, i na debutu (a u starších Negură Bunget) dnes vnímám pár míst, kde si říkám, že by tam ty klávesy být nemusely (nebo trochu jiné, míň nahlas v mixu?), ale nikde mi tam nevadí tolik, jako v některých pasážích Har. Těžko říct, čím přesně to je, jestli mixem, konkrétním zvukem/rejstříkem, kontextem, nebo posunem mého vnímání toho prvku, asi od všeho trochu. Někde mi pořád přijdou fajn, někde jsem si časem zvyknul - dají se tolerovat, jinde ne. V În vieliștea uitării mi výšky kláves uši trýzní už od začátku, i bez té flétny (kláves? 2:33) bych se obešel, závěrečnou sypačku tam naroubovali na sílu, ale jinak vlastně příjemná věc, i čisté vokály převážně ok. Descânt má zajímavě rozf(r)ázovaný ústřední riff… a vůbec, i tahle skladba by mohla být dobrá (a částečně je), nebýt otravného refrénu (zní to jak reklama na „merč“… a slyším tam i „Tribeč“ :) ), vyprávění lidových mouder a kláves v závěru. První čtyři minuty Vraci de nord se mi celkem líbí, tajemná atmosféra pracuje, jenže pak se začnou střídat dobré a iritující (pop-rock) pasáže s takovou pravidelností, že jsem začal druhou polovinu raději přeskakovat (ten klávesovo-elektronický „symfo“ závěr už nezvládám vůbec, max někdy pro zasmání/vytrestání se). I tribálně-rituální Calea Magilor a outro Văznesit jsou částečně fajn, částečně kýč. Hranice mezi krásou a „překrásnělostí“ tu bývá extrémně tenká, někdy/e je těžké si to užít. Už se mi to i povedlo, záleží na náladě, ale většinou (místy) trošku trpím.

V čem také novinka proti Dar de Duh prohrává, je síla motivů/nápadů a občasný pocit recyklace. Tu a tam mám dojem, že slyším variaci na konkrétní pasáž z debutu, nebo z časů Negury. Teď vlastně kritizuju jejich „trademarky“, ty motivy jsou poměrně dobré, ale zkrátka pocit, že tohle už jsem dříve slyšel (a původní verze byla lepší) tu někdy je.

Hráčsky/technicky nelze vytknout asi nic, kytary i zpěvy jsou asi ještě o kousek preciznější než dřív, i nový bubeník Putrid (Andrei Jumugă) na své předchůdce navázal skvěle. Má cit, nápady, různě základní rytmy zpestřuje/doplňuje, jsou tu jejich typické hrátky s náhlou změnou rytmu a samozřejmě i dobře zakomponovaná toacă (a další perkuse). Členové kapely si vše opět nahráli sami ve svém studiu (Consonance), mixu/masteru se chopil Jens Bogren (Fascination Street). Zvuk je oproti debutu lehce učesanější, „hodnější“, ale po čase jsem musel uznat, že k novým Dordeduh zkrátka sedí. Baskytara Flavia Misarășe pěkně drnčí, nazvučení virblu se mi asi líbí i trošku víc než na první desce, kopáky jsou někdy čvachtavější, ale ještě to jde a občas kopou a hrnou náležitě. A ten obal, není špatný, ale tenhle styl mě moc neoslovuje.

No, i když hodně skuhrám, stejně se k většině skladeb stále vracím a postupně jsem se doposlouchal k závěru, že to dobré na Har převažuje, je to (přinejmenším) příjemná deska. Debut byl ale výrazně lepší.