Datum vydání: 11. říjen 2024
Vydali: Fat Possum Records
Žánr: experimental hip hop, industrial hip hop

Hip hop poslouchám málo a ještě míň z toho, co zkusím, doposlouchám, natož abych se k tomu častěji vracel. Z posledních let zaujala/i třeba MC Yallah nebo Shapednoise, přičemž oboje je spíš mix hip hopu s dalšími žánry. Armand Hammer a Billyho Woodse jsem tak nějak okrajově zaregistroval před 3-4 lety (Haram, Brass), něco si i pustil, ale asi nebylo správně rozpoložení, nebo co… Každopádně jsem je nějak víc začal poslouchat a doceňovat až v souvislosti s jejich letošní BLK LBL (vyšla pouze limitovaně na vinylu, na discogs už 200 €+, ale kdo hledá, digitál najde - i na YouTube a soundcloudu), z něhož se jeden track – Instant Transfer nakonec dostal i na novou desku ELUCIDa (správně asi E L U C I D) - producenta a MC, poloviny dua Armand Hammer.

Většina stopáže Revelator je prostoupena < či > temnou, psychedelickou, někdy nervní, lehce tísnivou, dystopickou, snad až paranoidní atmosférou. Někdy má dost blízko k tzv. illbientu (Scorn, Techno Animal - Re-Entry, DJ Spooky atd.), trip hopu a samozřejmě i Dälek – hodně (post-)industrial, noise, darkambientních ruchů/zvuků, koláže, ale jsou tu i jazzové samply a živé („“) instrumenty. Najde se ale i prostor pro odlehčení i špetku svérázného humoru – hudebně i textově.

Hned na úvod překvapí svižná singl/klipovka The World Is Dog s úderným nástupem bicích. Ty místy jedou až cca drum'n'bassový rytmus, doplněný jazzy post-punkovou (až Joy Division feeling?) linkou baskytary Lukea Stewarta z Irreversible Entanglements (basuje i v 5., 8., 9. a 11. skladbě), později i jaksi mokře-digitálním glitch-scratchingem (?) DJ Stitchese. Energii do skladby pumpuje i ELUCIDův razantní rap. Ve druhé CCTV se potkává noise/industriální (až rocková - kytara?) neuróza s dark jazzy basou jak od Dale Cooper Quartetu (Une) a halucinačními, zvukovými deformacemi.

Další dva tracky jsou uvolněnější. V Bad Pollen pobaví sampl začátek (0:08 – „kurwa“?) a dobře sem sedne i Woodsův ležérnější projev, přestože je celková nálada stále spíše nokturnální a pesimistická (viz i text). Pátá Slum… opět (post-)industriálně ruchuje a deformuje, hip hop rytmy střídají free jazzy náznaky a cosi blízkého blastbeatu (bicí Mekala Sessions), sténání, neklid. Výše zmíněná, původně AH skladba Instant Transfer využívá trapovou tik-tak-tlesk rytmiku, Ikebana mj. zaujme tajemnými goth-ufo (?) synthy a zajímavým rytmem s lehkým ethno nádechem. Vypíchnu ještě (post-)industriálně údernou, závěrečnou Zigzagzig (prod. DJ Haram) a mohl bych pokračovat. Každý track zaujme nějakým motivem, rytmy, zvuky, trošku jinou atmosférou a samozřejmě i rapem, snad žádný mi nepřijde vyloženě slabý/zbytečný.
 ELUCIDův vokál mi dost sedí jak barvou hlasu, tak projevem – občas diktuje dost sugestivně, někde jsem zahlédl komentář, že kdyby ELUCID nebyl rapper, tak by byl skvělý kazatel. Dle potřeby velmi dobře pracuje s rytmizací - rapem i deklamací/mluveným slovem (a jejich mezistupni), zabarvením, místy využívá i efekty (ve SKP se mi chvílemi vybavilo dokonce Rehumanize od Neurosis), má dobrou flow. K vokální pestrosti 2x přispěl i Woods a nejspíš i další hosté.

Texty jsou polo- či spíše abstraktní, občas jen tuším, nebo i netuším, co tím chtěl básník říci, někdy jasněji odkazují na všední výjevy, neveselou, drsnou realitu, konkrétní frustrace, ale jsou tu i optimističtější záchvěvy. Převážně jsou ty obrazy a pocity, které vyvolávají, zajímavé. A co je asi nejpodstatnější, ELUCIDovi nechybí talent vymyslet chytlavou frázi/refrén – v paměti hned na poprvé uvízlo např. „war clouds, cruel sky, my niggas survive like a moving target“ z 15., „mustfindfriedfish“ v 11. připomene i slovní hříčky WWW atd.

Po zvukové/produkční stránce se mi deska líbí (snad jen ten clipping bicích v 1. je malinké -), front cover nenadchne, neurazí (byť jako portrétní fotka dobrý), bude mi stačit digitál. Asi se nedá říct, resp. to neumím posoudit, jestli je v rámci žánru Revelator něčím novátorská, jestli ho někam posunuje. A netvrdím, že je nějak extra silná (vyhrocená apod.), ale už si nevybavuju, kdy se mi naposledy stalo, že by mě hiphopová nahrávka bavila poměrně vyrovnaně od začátku do konce a klidně jsem si jí po dohrání pustil znova. Možná u Abandoned Language? Ale jak píšu v úvodu recenze, ono to v mém případě tolik neznamená. Nebo naopak hodně? Těch poslechů už bylo přes 25 – asi to správné rozpoložení?