O norské valkýře Runhild Gammelsæter tu kdysi psal Jukl, tak jen krátce: hlas Thorr's Hammer, SunnO))) (White1), Khlyst, zmíněná sólovka Amplicon a teď už dvě společné desky s Lasse Marhaugem (první Quantum Entanglement vyšla 2014). Ten je známý především jako hyperaktivní noise experimentátor (přes 300 nahrávek), s přesahy do spousty dalších žánrů. Jen namátkou – Jaz(z)kamer (mj. Metal Music Machine s Ivarem Bjørnsonem), spolupráce s Majou S. K. Ratkje/Fe-mail, Matsem Gustaffsonem, Merzbowem, Jenny Hval atd.

Většině skladeb dominují různě propletené, naechované, vrstvené i jinak upravené vokály. Táhlé zpěvy, blackové skřeky, deathový growl, šepot, mluvené slovo, chrochtání a další zvláštní hrdelní zvuky a techniky. Runhild sama přiznává inspiraci v Diamandě Galás, Sidsel Endresen, Carcass aj. Částečně (vzdáleně?) také připomene, navazuje, či patří do okruhu The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, Aghast, Hekte Zaren, Jamese Welburna s Julianou Venter (W/V), Void ov Voices (s ženským hlasem), nebo i Maja Ratkje, starší Jenny Hval apod. Lasse doplňuje, ale občas i přebírá hlavní slovo se svými elektronickými i akustickými (ozvučené objekty) zvuky – víceméně noise, nijak extrémní, spíše vytvářející jakési temnější / nepřívětivé prostředí (typické darkambientní plochy to nejsou, ale účinek je podobný), nebo i rytmické, rezonující pulsy, údery apod. Jistou kombinací chladné syrovosti a propracovanosti připomíná Deathprod a Lustmord.

Nahrávka je (překvapivě?) přesvědčivější většinou ve skladbách a částech, kde Runhild vokálně tolik netlačí na pilu, vlastně nejpůsobivějším a možná i trochu znepokojivým dojmem na mě působí v místech, kdy jenom mluví. Má poměrně uhrančivou barvu hlasu a umí skvěle pracovat se zvukovou stránkou řeči. Efektivně klade důraz na různé hlásky a slabiky, přechází z angličtiny do norštiny, místy ani nevím, jestli jde o nějaký skutečný jazyk, navozuje to dojem glosolálií, posedlosti. Higgs Boson se už dle názvu/ů alba a skladeb (a textů) věnuje především různým fyzikálním silám a fenoménům (výjimkou je snad The Magus?), norská dvojice jakoby tyto jevy zhudebňovala a propůjčovala jim až jakýsi „magický“ ráz. Přece jen, některé záležitosti týkající se kvantové fyziky jsou dost děsivé (hadronový urychlovač potvrdí), tudíž mi to jejich pojetí sedí a dává smysl. Projev Gammelsæter je místy někde mezi přemítáním o tématu (přednáškou?) a zaklínáním, Marhaugovy zvuky mohou evokovat cosi spjatého s prostředím experimentální laboratoře, tak i nějaké paranormální síly.

Na druhou stranu Runhildin pověstný growl a i ty skřeky, které zapadaly i do kontextu šíleného Ampliconu tu už občas působí jako přežitek. Někde to ještě jakž takž funguje, případně osvěží, ale třeba ve Static Case vyznívá to „hůů, úůh, uáá“ spíše úsměvně. Ve srovnání se zmíněnou sólovkou se Higgs Boson snaží být (a je) přece jen vážnější (hlubší), ucelenější, soustředěnější a ty extrémní vokály tu působí místy tak nějak nuceně („trying too hard“?) až nepatřičně. Drone/doomovou kytaru se jí ale v Hadron Collider povedlo využít a přizpůsobit vkusně (á la ambientní SunnO)))), varhany v Propeller Arc se též povedly. A závěrečné, téměř 10 minut dlouhé These Questions nemůžu vytknout také nic, což je (asi) hlavně Lasseho zásluha.

Přestože některé skladby první poloviny nahrávky působí (v různé míře) rozpačitým dojmem, stejně si desku pouštím poměrně často celou (někdy přeskočím Static Case), i ty slabší věci v sobě „něco“ mají a do těch lepších se někdy úplně propadnu.