Předpokládám, že snad každý, kdo se někdy zajímal o avantgardní hudbu, tak něco od Diamandy Galás slyšel a i většina fanoušků temného metalu o její jméno musela zavadit, byť třeba jen ve formě přirovnání. Ale pro náhodné kolemjdoucí: Američanka s řeckými a egyptskými předky, klasicky školená ve hře na klavír, housle, violoncello, operní zpěvačka (soprano sfogato, působila mj. v San Diego Symphony, spolupráce mj. S Iannisem Xenakisem) resp. vokalistka možná s jedním z největších rozsahů na planetě. Ve své tvorbě kombinující prvky opery, klasické i moderní/avantgardní kompozice, industrialu, blues, jazzu, tradiční řecké / blízkovýchodní hudby, rocku aj. A (nejen?) pro mě především majitelka asi nejdémoničtějšího hlasu (nejen?) tohoto světa. Hlas, na který by měl být zbrojní pas. Zvláště její rané nahrávky ovlivnily nemálo hudebnic/íků nejen z oblasti avant/experimentalní hudby, ale i dark ambientu, black a doom metalu (a martial a death industrialu?) atd.
V posledních 36 letech v její diskografii převažují desky s kratšími skladbami, v mnoha případech jde o předělávky různých blues a jazzových skladeb, šansonů apod., nutno dodat, že jde o covery často dost svérázné. Vlastně pouze s „písničkovým“ setem mě dokázala „sejmout“ před 6 lety na Roadburnu. Na letošní desce se ale vrací k formátu a přibližně i k náplni / poloze prvních třech experimentálních nahrávek z 80. let. Jde znovu o dvě delší kompozice, dohromady čítající 41 minut.
První Mutilatus je upravenou (a asi finální?) verzí Das Fieberspital, kterou Diamanda na koncertech hrála už před 9 lety. Napjatou atmosféru navodí už úvodní, dlouze rezonující úhoz, ten se později opakuje. Je to klavír, nebo bušení na pekelnou bránu? Nastoupí bodavý soprán, přidávají se další hlasy… zní to jak chorál duší z Purgatoria. Nebo spíš nářek trpících v nemocnici na počátku 20. století. Galás se zde inspirovala a v průběhu nahrávky recituje básně expresionistického básníka Georga Heyma, ve kterých popisuje utrpení a blouznění pacientů stižených žlutou zimnicí a zmrzačených vojáků I. světové války se znetvořenými obličeji (odtud název Broken Gargoyles, více v textu na bandcampu). Nejsem zrovna fanoušek němčiny, ale v podání Diamandy zní uhrančivě, každé slovo silně procítěné, asi mi tahle řeč od nikoho ještě nezněla tak působivě (ne, asi ani od toho pána s knírkem a patkou ne). Účinek první recitace skvěle umocňuje táhlý abrasivní drone (skoro drone metal?) podkres a kvílení.
Jedním z faktorů, které dělají současný hlas vokalistky tak fascinující, snad i víc, než u raných nahrávek, je ten, že zkrátka zestárl(a). Ještě víc zní jako stará ježibaba. A možná své hlasové schopnosti ještě trošku víc rozvinula (odstíny, vibrata atd.), více kontroly a práce s tenzí (?). Dalším plusem je zvuk – působí hodně prostorově, mohutně, ale zároveň pořád dost surově. Když hraje na klavír, tak mám pocit, jako bych byl uvnitř něj (doporučuju ohulit ve sluchátkách). V 11 minutě zní jako cembalo (preparace?). Prim hrají ovšem opět pandæmonické hlasové kreace, které doplňují různé akustické i elektronické industrial, noise, či musique concrète (?) zvuky, pulsy, údery, (sebe?)mrskání apod., některé části vlastně nemají daleko k death industrialu / dark ambientu. Více než na raných deskách využívá klavír, ale i ten vyznívá částečně „industriálně“, kovově, chladně (Chopin meets Xenakis meets Monk meets Gnaw?).
Úvodních cca pět minut a několik dalších úseků první skladby má ukrutnou sílu. Zvláště při prvních posleších jsem se párkrát přistihl, že napětím (a nadšením) zadržuju dech. Ale jsou tu i slabší, řekl bych „jen“ (ne)příjemně podivné pasáže, některé vokální polohy působí dojmem horečnatého blouznění, vyjetě i trochu úsměvně (což u ní bylo vždy). Záleží, jak si posluchač přebere, co má daná část představovat. Do jisté míry mi to přijde jako extrémní, avantgardní rádiová inscenace (rozhlasová hra), viz. i cinkání zvonků, které občas oddělí „dějství“. Některé části by mohly být propojeny snad trochu přirozeněji, plynuleji. Co je ale asi nejdůležitější – skladba překvapuje, je zajímavá a baví. Někde víc, chvílemi trochu míň, ale… baví.
Ovšem druhá Abiectio se blíží pomyslné dokonalosti. Oproti první je celistvější, napětí je tu pomalu hmatatelné. Zaujme využití disonantních smyčců (ty si z rané tvorby nějak nevybavuju), něco z toho jsou možná spíš nějaké kovové perkuse, plechy, šrot? Zvuky příjemné jak škrábání nehty po tabuli, nebo vrzání rezavou mříží od Pekla – ovšem tohle „peklo“ bylo (je) skutečné - vzhledem ke zdroji inspirace. Kolem poloviny tam nádherně dronuje asi tuba nebo pozoun, údery na tympán, apod. Téhle skladbě bych vytknul jen drobnosti – třeba ta závěrečná „robotická“ recitace je spíš „jen“ zajímavá. Nicméně ta tíseň, napětí, zlověstnost, „nepříjemnost“ většiny stopáže na mě tlačí jak už dlouho nic. Samozřejmě už to se mnou necloumá tolik, jako když jsem poprvé v -nácti slyšel The Litanies of Satan a s/t (Diamanda Galas), ale i tak je to síla. V rámci její tvorby bych Abiectio a i některé části Mutilatus určitě zařadil k těm nejsilnějším kusům / pasážím vůbec a pokouší se o mě pocit, že je to místy snad její nejlepší materiál.
Neodbytně se mi ale nabízí otázka, jak by dopadla spolupráce, ve které by Diamanda svůj talent a schopnosti propůjčila nějakému skladateli moderní klasiky / současné kompozice, tak jako kdysi Xenakisovi, který by jí alespoň částečně usměrnil. To bylo mohlo být dokonalé.
Ano, uznávám kvality Runhild Gammelsæter, Hekte Zaren, Lingua Ignota, Juliany Venter, Isabelle Duthoit apod. hudebnic („subžánr: Diamanda Galás“?), které v kombinaci s dalšími vlivy dosáhly rovněž zajímavých a trochu jiných výsledků, ale stejně se stále (la) tour de force Galás tyčí minimálně o patro nad nimi. Už ani nevím, kolikrát jsem Broken Gargoyles za poslední měsíc protočil (z počátku i několikrát denně). Nečekal bych, že mi letos (zatím) nejvíc naloží 67letá „babička“.
Vložit komentář