Zítra dorazí do Prahy na strahovskou Sedmičku pozoruhodný americký kvartet Gifts From Enola z Harrisonburgu ve Virginii. Nezaškodí tedy ohlédnout se za jejich loňským, zatím posledním (třetím) dlouhohrajícím albem, pojmenovaným prostě Gifts from Enola.

Po etymologii názvu jsem blíže nepátral, ale předpokládám, že jde o zjevnou narážku na bombardér B-29 „Enola Gay“, který v srpnu 1945 donesl atomovou pumu nad Hirošimu. Pokud ovšem očekáváte nějaké podobně explozivní „dárečky“ i od čtyřčlenného kvartetu z Virginie, nejste na úplně správné adrese. Gifts From Enola jsou typicky netypickým (nebo netypicky typickým?) představitelem post-rocku se všemi jeho klady i stíny (pozitiva ovšem zdaleka převažují).

Post-rock jako takový je žánr takřka neomezených možností, které se ovšem ve své neomezenosti postupně ukázaly jako paradoxně dosti omezené a z větší části se už poněkud vyčerpaly. Přesto je i zde stále možné razit nové cesty nebo alespoň tvořit a působit se ctí, mít svou tvář a nenabízet lidem stokrát olízanou koblihu. V zásadě existují dva post-rockové extrémy. Buď naprosto svobodné a nevázané experimentátorství se zvukem a strukturou skladeb, kde je povolené takřka vše a pravidla téměř neexistují. Nebo naopak rockový minimalismus spočívající v jemných nuancích hry a zvukomalby, kde je plného účinku dosaženo jen při maximální koncentraci a vyžaduje to velmi poučeného posluchače. Rizika obou přístupů jsou nasnadě – v prvním případě hrozí, že se kapela ve vší té bezbřehosti utopí a muzika se jí pod rukama rozpadne a rozteče jako hrst písku spláchnutá mořskou vlnou, v druhém případě nehrozí nic menšího než nekonečná nuda.

Pointou celého předešlého exkurzu je, že Gifts From Enola se podařilo mazácky prokormidlovat mezi touto Skyllou a Charybdou víceméně bez ztráty kytičky. Nejsou to kdovíjací žánroví inovátoři či tvůrci nových hudebních světů, ale ani prachsprostí vykradači hrobů nebo něčí epigoni. Blíží se spíš pojetí, které klade důraz na jasnější strukturu skladeb, využívají zřetelné riffy a vyhrávky, klasickou gradaci a spíše konzervativní styl hry. I v něm si však najdou dostatek času na potřebné a očekávané hrátky s různými zvuky (především kytar). A především nechybí dostatečná pestrost. Při prvním poslechu možná budete mít pocit, že se jedná o pět skladeb pěti různých, byť ne zas tak odlišných kapel (průměrná délka sedm minut je tak akorát, aby se v nich protočil dostatek nápadů a zároveň nebylo nutné nastavovat kaši). Při dalších posleších se jednotlivé fragmenty nahrávky začnou propojovat do barvitého a logického celku, který má možná trochu pomalejší nájezd (ty háčky, které vás zachytí, také začnete vnímat až napodruhé, napotřetí...), ale o to víc to celé dává smysl a má i nějakou hloubku.

Asi takto. Určitě po světě běhá nemálo kapel, jejichž produkce je mnohem více dechberoucí, omračující a originální na první i další poslechy. Na druhé straně Gifts From Enola v sobě mají něco poctivého a především nevtíravého, příjemného, zkrátka něco, co vám umožní se k této desce a muzice vracet opakovaně, po delším čase, jako ke starému dobrému známému. Možná to není váš nejlepší kámoš, možná s ním nechodíte na pivo každý týden, ale představuje jakousi jistotu, že vždy, když jej potkáte, si rozumíte a dobře popovídáte. Zajímavostí také je, že se celá deska dá vyposlechnout několikrát za sebou, aniž by se vám akutně zprotivila nebo ohrála (to už přeci jen od tvůrců vyžaduje jistý um a cit). Navíc skladby obsahují dostatek chytlavých, dramatických a dobře vymyšlených nápadů i celkového napětí, které by mohlo být příslibem pro zajímavý koncertní zážitek.