Kotek
Hodnocení:
8

Deathmetalový výpravy do podivnejch krajin na okraji rozumu.

Datum vydání: 25. říjen 2024
Vydali: Willowtip Records
Žánr: death metal, noise rock, psychedelic death metal, technical death metal

Tvůrčí mozek Gigan, Eric Hersemann, má death metal v krvi, však si už v počátcích prošel Hate Eternal a Diabolic. Ale v krvi toho má o hodně navíc, zejména pokud se bavíme o psychedelikách a halucinogenech.

A tak mu death metal slouží hlavně jako výchozí bod pro výpravy do podivnejch krajin na okrajích rozumu – na mapách jsou vyznačený místa, kde vyvěraj síly mimozemskejch entit, isochróny měřej úroveň okultních emanací, časy a vzdálenosti překračujou dimenze. Na mysl samozřejmě přichází Lovecraft, však těch chapadel mají na obalech Gigan dostatek (včetně novinky), ale tady je přece jen cítit víc omamnejch substancí. Hudebně se bavíme o srážce sirnatýho, poměrně technickýho death metalu (základ) s vyjetým noise rockem (nadstavba).

Gigan už si svůj pelíšek vyhřáli dávno, a tak je zapeklitý k novince něco novýho napsat – těžko se zbavit pocitu, že vše podstatný už jsme na Marastu probrali dříve u desek Quasi-Hallucinogenic Sonic Landscapes a The Order of the False Eye. Eric hraje svojí ligu, ten jeho vyfetlej death metal poznáš po pár tónech, a vlastně se nikdy nesnažil někam výrazně uhnout.

Pokud máš rád předchozí tvorbu, tak tě novinka ničím výrazně nepřekvapí, což zrovna v tomhle případě není problém. Gigan totiž vydávají alba s úctyhodnými rozestupy (kolem pěti let na album), na scéně se jim stále nikdo nějak výrazně hudebně nepřiblížil, a tak nějaká přesycenost jejich muzikou určitě nehrozí. Naopak, prostě potěší, že neznámý entity i po tolika letech stále skrze Erica vysílají hrozivý obrázky alternativních realit a vesmírný zkázy. Pořád tam někde jsou, převzetí myslí zůstává na obzoru.

Ale kdybych přece jen něco měl dodat, tak asi k postupnýmu posunu v atmosféře. Kde dřív Gigan tu svojí halucinogenní mlhu pročišťovali neurotickejma výjezdama, tam se dnes plně oddávaj tvoření hustýho, neprostupnýho oparu.

Anomalous Abstractigate Infinitessimus sází na monolitickej, nezemskej tlak od začátku do konce, ať už je to v rámci hutný, natlačený riffáže nebo psychedelickejch výjezdů do cizích dimenzí. Tlak, kterej tě postupně pohltí a vytlačí z mozku ostatní trápení i potěšení, ke konci tý slabší hodinky už z každodenních záchytnejch bodů zbývá málo, kolem se rozprostírá nehostinná, rozlehlá krajina plná zvláštních stvoření, zlověstnejch útvarů a podivnejch barevnejch odstínů. Svým způsobem se z poslechu stává meditativní seance, zejména pokud se rozhodneš novinku Gigan protočit několikrát za sebou.

<a href="https://gigan.bandcamp.com/album/anomalous-abstractigate-infinitessimus">Anomalous Abstractigate Infinitessimus by Gigan</a>

Vložit komentář

Odpověď Ondrajs: Franta: Mě by zajímalo, jak ta hravost na Here in After zní. Můžeš uvé...

Pustil jsem tu desku, abych rychle našel nějaký příklad, a první vcelku veselá pasáž začíná zhruba na 1:55. :)) Jasně, že to není "hravost" ve stylu Jethro Tull. Ale určitý odlehčený pasáže určený k tomu, aby se na ně dalo zvesela poházet hlavou, tam jsou, a je jich víc.

https://youtu.be/XGpznZnP7mc?t=114 />

každá diskuze pod DM nakonec skončí u Immo :)) Novinka Gigan je docela taková....chaotická ale tak nějak se v tom orientuji, nebo respektive ten tripozní výlet stíhám, má to zase flow a valí to. Určitě temnější než předchůdci a místama vyjetější. DM roku? možná...

Franta: Mě by zajímalo, jak ta hravost na Here in After zní. Můžeš uvést nějaké konkrétní příklady?

Neni to spatny, na me prilis neusporadane, moc chaos. Po 15minutach usinam. Trochu pricistit, zjednodusit a bylo by ok :)

Zrovna tyhle kapely mám celkem dost naposlouchaný (Immolation víc), takže vím, o čem píšu. Samozřejmě závisí, co rozumíš pod slovem "hravost". Ale když si pustím Here in After, tak se tam pár odlehčenějších pasáží najde, a vlastně třeba i na Close to the World Below a Unholy Cult. Jak říkám, v malý míře, ale jo.

Hravost v Incantation, Immolation? Si upad?

Podle mě určité hravé momenty, které kontrastují s těmi agresivními, jsou víceméně přiznak death metalu jako žánru. I ti Hate Eternal je mají, nejvíc asi na Infernus. Immo nebo Inca v minimální míře, ale trochu taky. Konzistentní ponurost je spíš rys black metalu, a v DM se objevuje víceméně tam, kde se tvůrci nechali trochu inspirovat blackovým přístupem. Je to logický: Death se vyvíjel jako žánr, kde jde o muziku na prvním místě, a Satani a mrtvoly jsou tam většinou trochu jako hra, nadsázka, zatímco black si cca od raných devadesátek zakládal na tom, že se ideový obsah "bere vážně". Jasně, všechno se vyvíjí a vzájemně prolíná. DM se nekde inspiroval třeba i Hardcore tématy a přístupem a BM vlastne taky, atd. Ale nějaký takový obecný tendence v těch žánrech podle mě jsou pořád patrný, kdyby se udělal nějaký kvantitativní průzkum, kde je čeho kolik. Zkrátka death metalu, který se bere 100% vážně a zakládá si na ambici být ve všem seriózní umění, nejsou zrovna zástupy. Což neznamená, že takový kapely nejsou kvalitní, viz Ulcerate a další. Spíš ale v DM pořád převládá pristup "je to zábava, chceme se vyblbnout", a tak je ty kapely potřeba brát. Jako když se člověk dívá na duchařský horor nebo tak něco.

ta část od 1:35 - 2:34 ve 3. Square... mi vyloženě evokuje klauny v gumovejch kostýmech Gigana, Godzilly nebo Cthulhu jezdící v cirkusu na takovejch těch jednokolech a žonglující přitom míčkáma :)) ... a v každý skladbě jsou riffy, který připomínaj bitky z kaiju filmů, ztřeštěný honičky z kreslenejch seriálů apod. - já myslim, že je u nich určitá nadsázka přiznaná (obaly, názvy skladeb počínaje) a některý nápady jsou prostě cíleně vyjetá sranda no... je jich trochu míň než na předchozích, to jo ... jako v pohodě deska, ale před cca 7-10 lety by mě asi bavila víc (a třeba přijde nálada, kdy mi to sedne víc, ale...)

Naštěstí neznám film Godzilla vs. Gigan, takže nemůžu říct, jestli to s tím má něco společného, ale žádný legrační riffy tam neslyším, pár pasáží je trochu odlehčenějších ve smyslu "menší tlak, trocha hravosti", ale to má skoro každá death metalová deska. Ta komiksovost a úsměvnost minulých desek tady zdá se mi právě není.

Úžasná deska. I předchozí byla parádní. Spolu s Wormed letošní top.

Je to trochu temnější (""), hutnější než starší, třeba hned 1., ale tak napůl mi to přijde furt spíš jako psych-skříp death metalovej "soundtrack" ke kaiju filmům - Godzilla vs. Gigan/Útok z neznáma (vykradl Burton v Mars útočí) než Satan/Lovecraft halucinace - byť v nějaký odlehčený komiks verzi asi taky. Něco dobrý, promakanější, něco jednoduchý vzorce/chromatika sousedících akordů (třeba i jen 2-4) s rytmizací/frázováním, který mi vyznívá trochu legračně - nejvíc ta cirkusová tupačka ve 3. :). Bubeník dobrej, hraje i poměrně nápaditě, psych/noise pasáž ve 4. a pár skřípaček osvěžila. Mám s tím podobnej problém jako s Pyrrhon - až moc snadno se to poslouchá a málokdy něco fakt zajímavýho/složitějšího/novýho, byť mě to furt baví trošku víc než Pyrrhon. Škoda, že už rezignovali na rozvíjení něčeho á la 1. Beneath... z Multi-Dimensional... (s odstupem už mě ta deska tolik nebere, ale úvod pořád hodně dobrej). Zvuk a vokál + - v pohodě. Ještě uslyším, třeba to povyroste, ale asi spíš "jen" fajn/dost fajn :), protože cca polovina riffů je taková poloúsměvná, s čímž u nich vlastně počítám, ale...

Hersemann vládne železnou rukou a G?G A N válcuje vše,co mu stojí v cestě.Death naší doby a deska roku☢️

Předchozí desky Gigan jsem tak nějak poslechl a řekl si "místy zajímavý, místy celkem pitomost". Na začátku jsem moc nečekal ani tady, hlavně při pohledu na strašlivě špatný přebal desky a název podle vzoru "tříslovný nesmysl" (kam se hrabou Dimmu Borgir s Puritanical Euphoric Misanthropia nebo Death Cult Armageddon). Zase se ovšem jednou ukázalo, že knížky ani desky se nemají soudit podle přebalu. Už na základě předem vypuštěných singlů jsem nakonec desku předobjednával a po pár posleších celku panuje velká spokojenost. Oproti minulým deskám se přitlačilo na pilu, přidalo celkem dost síry (vliv Hate Eternal, kde lídr kapely kdysi působil?), naopak prakticky zmizely creepy scifi komiks elementy, které mi u předchozích desek kazily poslech. Celé to zní tak, jako když Satan pozve lovecraftovská monstra na pekelnou párty s halucinogeny. Kytarová psychedelie občas zní jako tvrdší a divočejší polohy Michala Pavlíčka (předposlední skladba), zapuštěno do celku je to ale pořád death metal, navíc poměrně hutného střihu. Kromě zmíněných Hate Eternal mě u toho v některých pasážích napadají Suffocation ze sklonku minulého tisíciletí, místy taky pozapomenutá výborná desska Abhorrent - Intransigence (2015). Chvílemi možná i Gorguts na jejich podle mě nejlepší desce From Wisdom To Hate. Všechno aktualizováno pro rok 2024. Celkově je to inteligentní, promyšlený death metal, co nezní ani jako "old school" ani jako za každou cenu moderní experiment "na sílu", ale zkrátka jako vysoce kvalitní uchopení žánru, který má něco za sebou a snad i před sebou. Takhle jo.

GIGAN