Gorycz patří mezi polské avant-blackové kapely z Pagan Records (kde jsou například Furia, Mord'A'Stigmata, Totenmesse, Kły nebo také Iperyt), s kterými se v poslední době docela roztrhl pytel, stejně tak jako s mnoha spřízněnými spolky, které vydává další polský label Godz ov War (Biesy, Gruzja, Odraza a další). Mnoho z těchto band s black metalem vkusně experimentuje a obohacuje jej o další žánrové vlivy či humor. A byť Gorycz ve srovnání s některými zmíněnými jmény nepatří mezi nejznámější, rozhodně nelze říct, že by za nimi nějak kvalitativně zaostávali.

To koneckonců potvrdili už na svém čtyři roky starém debutu Piach, kterým mě osobně oslovili mnohem více než alba dalších tou dobou vznikajících nebo již delší dobu fungujících kapel. Na své prvotině tato čtveřice ze severu Polska předvedla hodně vkusný přístup k poměrně minimalistickému disonantnímu blacku, který by šlo lehce odbýt škatulkou avant-garde black. Jenže té ryzí blackařiny v hudbě Gorycz až tak moc není, mnohdy stojí mnohem více na sludge či post-metalových základech.

To samé platí i pro jejich loňskou desku Kamienie. Jistě, první, co praští přes uši, jsou asi disharmonické kytary známé od Deathspell Omega, případně Kriegsmaschine (když už jsme u těch Poláků) a dalších. Stejně tak kombinace blacku s post-metalem není něco až tak neobvyklého. Kromě Francouzů s podobnou fúzí, akorát s deathmetalovým základem, pracují také Ulcerate a jiní. Jenže i přes papírovou podobnost Gorycz od ostatních docela dobře rozeznáte.

Dominance post-metalu je zde ještě výraznější. Netvoří ovšem slizce rozplizlá klišé, ale slouží převážně k utváření groovu a atmosféry. Tou mají Poláci nejblíže ani ne k DsO nebo Ulckám, ale k druhé desce Italů Ad Nauseam. Hudbou ovšem ani zdaleka ne. Byť je vše zahráno velmi precizně, vůbec nejde o technický hrot a honění not, ani o přehršel skřípání. Mnohem více se Gorycz pohybují v houpavých rytmech a rytmických zlomech, které disonancemi a příležitostnými blast beaty zintenzivňují a gradují.

Kapitolou sám o sobě je vokál, který ne jen že dobrým hlasem vhodně doplňuje instrumentální složku, ale i díky polštině přidává (zvlášť slovanskému posluchači) na zajímavosti. Má zde rovněž několik správně hysterických momentů (uječené "nie, nie, nie" nebo dramatické "hahahaha" v první skladbě) a funguje mnohem lépe, než kdyby zde byly obyčejnější sataňizmy v angličtině. Zvuk desky je rovněž naprosto v pořádku, čitelný, s hodně masivní basou, žádný špinavý včelín, ale ani sterilní umělotina.

Někdo by mohl namítnout, že oproti některým vůdčím kapelám žánru nepřináší Gorycz nic až tak originálního. Použití jednotlivých postupů jsme asi párkrát slyšeli, ani zde není nic extra extrémního. Jenže i v rockovejším tempu s minimem sypaček umí Poláci udržet hodně napjatou atmosféru, pracovat s hypnotičností a zároveň mají koule jak cyp. Stejně jako loňská Deathspell Omega, i Kamienie má blíže spíše k blackovějším Virus než k ryzejším BM kapelám, jenže na rozdíl od The Long Defeat a dalších DsO kopírek mě novinka Gorycz téměř bez jakýchkoliv výtek fakt mega baví a každým poslechem přesvědčuje o svých kvalitách.