report - první dojmy

report - čtvrtek

report - pátek

mIZZY: Ať se na mě zlobí, kdo chce, ale myslím, že se mnou bude hodně lidí souhlasit, když napíšu, že goregrind k sobotnímu probuzení na Brutalu prostě patří, že jo? A na Josefstadtu tomu nebylo naopak. Docela cením, že zde zase nehráli Gutalax, kterých mám popravdě už plné zuby, ale šanci dostala jiná, a samozřejmě ta nejlepší česká GG legenda. Řeč je samozřejmě o Spasm, na které jako správný Přerovák musím zajít, i kdyby se mi nechtělo. A stejný přístup měla tak půlka festivalu. Tradiční tyjátr s nafukovací velrybou, prasečími maskami a dalšími zohavnostmi v moshpitu k tomuhle prostě patří. Potěšilo mě však, že i po deseti letech, kdy jsem Spasm naposledy viděl doma, hrají kromě nových věcí jako We are Gods of Sex, Lick Your Fingers! a Suck My Dick! stále i legendární hitovky z třináct let staré desky Paraphilic Elegies. Radim je samozřejmě stále nádherný a nový bubeník, který nahradil Lukáše, taky dobře sype. K tomu Masturbation - No Pain, No Gain na závěr. No já myslím, že nám ta sobota dobře začala.

LooMis: „Hele, a co ty Marthusovy Innersphere, jaký to bylo?“ Jsem rád, že nejsem jediný, komu se jména občas pletou. Tady opravdu hráli InnerSphere, Marthus má ale projekt Inner Fear. Plzeňáci nedávno vydali desku Omfalos u agilních Slovak Metal Army (RIP Juraj "Immortal" Haríň), a k ní si neodpustím další citaci, protože vím, že to autor bude číst: „…ale teď už je to aspoň průměrný“. Přiznávám, neviděl jsem celý set, ale… Kapela hraje přesně to, kam sama sebe řadí – melodický death, který se překlápí z pasáží zatěžkaných, epických do lehce svižnějších. Ale už ne kvapíkových, natož vichřicovitých. Tím nechci říct, že by se hudba měla zrychlit, ale i v rámci poměrně malého rychlostního rozptylu, lze více pracovat s dynamikou skladeb. Tady byl výsledný dojem vcelku plochý a jednotvárný, nekopalo to. (A osobně si myslím, že na vině byl - z toho kousku, co jsem viděl - zvuk, v němž chybělo víc kytar, aby dodaly tlak, řež, více to kopalo, prostě dynamiku, protože deska je skvělá a poslouchám ji několik měsíců, ale nevím, zda se průběhem hraní šťávy přidalo či ne, pozn. bizzaro.)

DarkXane: V sobotu jsme se sice těžce probouzeli a následně s o to větším úsilím sbírali z dopoledního rozjímání nad sekačkou a Rampušákem v profláknutém řeznictví v josefovském „centru“, ale nápad se ke vstupu do areálu, který byl doslova za rohem, vůbec toho dne nevypravit, vzal rychle za své a už se přes Konírnu šupalo na piatich zbojnicke kokotov Catastrofy, bratislavský to thrashmetalový punkerský poklad. Pokud jste se chtěli totálně zmátořit a vyšponovat do posledního dne, rozhodně nebylo lepší volby. Totálně nadupaný nasekaný set, u kterého navíc bránice nemohla vydechnout, protože texty v prezentaci agilního frontmana Borise, prokládané dalšími jeho poetickými hláškami, jsou zkrátka na posrání ve své filozofické hloubavosti. Borci mají za šestnáct let na scéně na triku zatím pouze dvě plno-alba po cca 30 minutách, ze kterých sypali jeden flák za druhým, nechyběly tak samozřejmě třeba tutovky jako Ančine cecky, Jebem vaše idoly anebo Bastardi spoločnosti, z nichž závěrečný verš se tesá do kamene „… len žereme zo zeme, sereme a jebeme – Do piče!“. Nadšení byli taky všichni příchozí kaliči a se sluncem nad hlavou jel kotel jako o život, protože to z pódia svěže fičelo, štěkalo a jebalo a ano, i tady se veslovalo jako o závod a nebylo tak vidět nikoho, kdo by se skvěle nebavil.

mIZZY: Z Within Destruction jsem viděl teda jen kousíček, a to jen kvůli tomu, že mě na ně dotáhl kámoš, ale do 10 minut zdrháme, protože to byla totální traktor mrdka, která jakékoliv průměrné deathcore kapele, co začala hrát před rokem 2010, nesahá ani po kotníky.

onDRajs: Já měl vstup do posledního festivalového dne prachbídný. Celý umaštěný, litry potu ve spacáku, poďobaný od komárů, úplně dead. Auto jsme měli kousek od stage, takže Spasm a Innersphere jsem si poslechl během snídaňo-obědu a nelitoval jsem. Ještě musela proběhnout oživovací lázeň v Metuji a pak hurá do areálu. Within Destruction ze Slovinska mě přesvědčili o tom, že deathcore je už dávno mrtvý žánr a všechny kapely, které za něco stály, z něj vycouvaly. Postavit muziku na slamech a podladěných kytarách není moc konstruktivní, Slovinci se to snaží zachraňovat elektronikou, a ačkoliv studiovka Yōkai nezní úplně blbě, živě je to totální klišé. Když k tomu přičtu šílené vedro, není důvod setrvávat.

mIZZY: Altars Ablaze byli kapelou, na kterou dorazil snad celý Marast a na jejíž výkon byl těžce zvědavý. Ještě aby ne, hrají zde samé známé tváře, například Tomáš a Pavel z Heaving Earth a u mikrofonu Sepp mj. ze Supreme Conception či starého kultu Imperial Foeticide. A vzhledem k tomu, že zpěvák nastoupil hezky s warpaintem, dalo se tušit, že zde nepůjde jen o tech death, ale i o black metal. A taky že jo, prim tedy hrály sypačky a relativně komplikované riffy, ale na včelíny taky přišla řada. Škoda jen, že z hudby téměř nešla žádná temnější atmosféra. Výsledný dojem ze setu Altars Ablaze byl tedy takový, že deathmetalisti přijeli zahrát slušný sypec s blackmetalovou estetikou, která však v jejich případě není až tak relevantní.

onDRajs: Nesouhlas! :) Hele, mIZZY, ne každej, kdo se pomaluje, je blackmetalista. Altars Ablaze je vlastně peklodeathový český all-star band, který ctí žánrové klasiky jako Angelcorpse, Hate Eternal nebo Immolation, ale faktem je, že nejde o jednoduchý sypačkový výplach na první dobrou. Tady Marduku pšenka nekvete. Pořadatelé trochu zariskovali, když pozvali kapelu, kterou nikdo nezná a která teprve bude nahrávat. Hned napoprvé tak nebylo jednoduché všechno pochytit a ve skladbách se zorientovat, seznamování s Altars Ablaze se proto neslo v duchu soustředěného poslechu a ne žádného křepčení. Nejslabším článkem řetězu mi v Octagonu přišel Sepp, který trochu nestíhal, leč nebylo se čemu divit - postavte se pomalovaný čelem ke sluníčku a roztečete se jako Le Brie. Z muziky byla ale cítit síra, až jsem dostal chuť na Heaving Earth, kterým by brzo měla vyjít třetí deska. Vidět Zmetka a Franka na jednom pódiu se jen tak nepoštěstí, tak doufám, že se ještě uvidíme!

mIZZY: Ve chvíli, co se na pódiu zjevili Poláci Gruzja, tak teprve začala pořádná mentálně narušená přehlídka. Tady by mě fakt zajímaly dojmy od někoho, kdo absolutně nevěděl, co od kapely čekat, protože určitě musel mávnout rukou nad tím, jaká to je pičovina, a odejít. Jenže my znalí, co na kapely z Godz ov War Productions nedáme dopustit (viz páteční Truchło Strzygi), se nemohli dočkat pořádné show. V Gruzja hrají jen tak mimochodem samé hvězdy z polské scény. Tak například kytarista z Furia a Thaw, bubeník se rovněž mihl v Thaw a mezi čtyřmi zpěváky najdeme třeba týpka z Biesy a dokonce i Stawrogina z Odraza, který nařval i debut Outre. Jenže Gruzja hrají totální meme metal, takže třeba počítat s tím, že jejich koncert bude hlavně velká prdel. Sice na úrovni odehraná, ty nápady, které sem tam vytáhnou bicí nebo kytary, fakt nejsou k zahození, ale zároveň tu jsou ČTYŘI zpěváci, kteří se různě ohmatávají, hecují dav a dělají různé hovadiny. Jak moc má jejich přítomnost smysl i v samotném vokálním projevu, těžko říct. Sice se různě střídají, polohy hlasu mají taky odlišné, ale nejvíce z nich táhne bandu stejně Stawrogin. Dost se hrály skladby z Jeszcze nie mamy na was pomysłu, ale došlo i na pecky z debutu I iść dalej jako Moja Ratyzbona. Já se tedy bavil královsky a říkal si, jak by bylo super, kdyby byla možnost vidět živě i Biesy a jejich Transsatanizm, což by byla určitě ještě větší prdel. Ale pokud velká část lidí po pár minutách šla do hajzlu se slovy „Jebać Gruzja“, určitě bych to pochopil.

Když o tom přemýšlím, byla letos na Josefstadtu tvrdší kapela než Azarath? Osobně o tom těžce pochybuji. Ten nářez, který předvedli Poláci, byl fakt hodně brutální a konečně ukázali, jak se pořádně hraje fúze black a death metalu. Totálně nasypaný nářez od začátku do konce s těžce řezavými kytarami a nasraným vokálem. A to kupodivu hráli i bez jediného zakládajícího člena kapely. Inferno za bicími opravdu neseděl, místo něj set odbouchal holohlavý bubeník (tipuji Adam Sierżęga), ale na výkonu kapely se to vůbec nepodepsalo. Tady se fakt není o čem zbytečně rozkecávat, tohle byl prostě fakt nátěr, navíc fest hlasitý a já byl spokojenej skoro jako po koncertu Angelcorpse. 

onDRajs: Azarath dali zapomenout na Marduk, kteří se v pevnosti předvedli s „papírovou“ kytarou. Azarath naopak zněli brutálně, masivně a nelítostně. Až mi přišlo líto, že jejich desky míjím, protože určitě patří k tomu nadprůměrnému, co současný black/death nabízí. Scéna se momentálně hemží samými war metaly nebo klony Deathspell Omega, nicméně Azarath ctí tradici. Kdo má rád 90. léta (a Krisiun), neměl by váhat.

LooMis: Další z absolutních povinností letošního ročníku. Ač nebylo koncertů mnoho, Mindwork jsem za posledního ¾ roku tímto viděl potřetí. 2x ve Vopici – na narozeninách Střapa (poslední koncert před zákazem živého hraní) a na EXPERIMENTu – prvním koncertu po rozvolnění (a kde třeba proběhl i test cashless systému pro Josefstadt). A musím tedy srovnávat, sety totiž byly ve všech případech prakticky totožné – kostru vystoupení tvoří skladby ze stále úžasné desky Eterea, připomene se projekt Face The Day a dojde i na novinkové EP. V pořádku. Kdo kapelu nezná, tak dostane rozmanitou porci progresivní hudby. Ostatně – Martin sám trochu s nadsázkou Mindwork pasoval na nejměkčí kapelu festivalu (před With Faith on My Side). Z EP Cortex tradičně zazněla Depersonalized a tady bych rozhodně doporučoval víc do lidí natlačit ty Death (aspoň něco ve stylu „hej a tady nám sólo nahrál Bobby Koelble“). A když už jsem u toho rozumování, tak místo „podladit na drop-d“ bych trochu zkusil představit kapelu s vycházející hvězdou u druhé kytary. Jirka Rambousek je démon – nic proti Martinovým sólům, ale zatímco jeho prezentace je profesorsky chladná, Rambo do každého vletí naplno s energií, ze které padá čelist. A zmínit musím ještě jednu bolístku – čistý zpěv. Faleš a nejistota se vetřela do všech vystoupení, tu více, tu méně. Tady to bylo tak někde uprostřed – rozjezd byl hodně slabý – u Enter Eterea mne trochu polil pot, v Perceiving The Reality to taky ještě trochu škobrtlo, ale pak se to uklidnilo, srovnalo a nervozita se drobně ozvala až opět v závěru setu. Každopádně – děkujeme za polechtání marastího cyničkovského ega s Grinding The Edges. Nejvíc! (PS: Pokud dopadne „jistá“ věc, tak výše zmíněné rady by se mohly hodit.)

mIZZY: Na to, že jsem byl předchozí festivalové dny v Octagonu prakticky pečený, vařený, v sobotu jsem zde moc času nepobyl. No jo, třetí den se už dostavila únava a nešlo stíhat vše. Kámoše je každopádně třeba přijít podpořit a hlavně mě zajímalo, jak pražská Sněť zahraje na festivalovém pódiu, které je přeci jen o něco větší než strahovská Sedmička. Pětice navíc dostala výborný hrací čas těsně před headlinery, kdy už na Octagon nepralo slunce, takže svůj death metal mohla odehrát i bez vykoupání se v hektolitrech potu. Lidí na ně rovněž dorazila hromada. Jde zkrátka vidět, že se jim s debutem Mokvání v okovech podařilo prorazit. A jejich koncert byl také opět velmi dobrý. Hned od začátku měli super hutný zvuk, takže ty největší pecky ze startu alba mě bavily mnohem více než na křtu. Druhá půlka setu mi sice přišla lehce unavenější, ale rozhodně ne blbá. Kromě songů z Mokvání a Obřího kata ovšem kapela zahrála i úplnou novinku z chystaného splitu, kterou si dav vyřval jako přídavek. Ve výsledku tedy super set, jen moc nechápu, proč zpěvák české kapely s českým názvem a českými texty na festivalu, kde byla tentokrát většina českých návštěvníků, mezi skladbami komunikoval anglicky :)

No každopádně nejexperimentálnější a nejkontroverznější kapelou letošního ročníku byli jednoznačně Igorrr. Je mi jasné, že tohle ne každý zkousne, byť se jedná o projekt upsaný Metal Blade, ale ta hromada komentářů o tom, že něco podobného na Brutal absolutně nepatří, mě docela zaskočila. Přitom Igorrr už na Brutalu v minulosti hráli, akorát tehdy byli schovaní v programu  „na vedlejší stage“. Tentokrát dostali time slot headlinera na hlavním pódiu, a to navíc v sobotu téměř na konec festivalu. Ortodoxní metalisti pochopitelně musí zuřit, ale určitě nebudu sám, kdo si myslí, že to byl super tah! Igorrr totiž od svého posledního vystoupení v Josefově vyrostli ve fakt velkou kapelu a jejich pódiová prezentace se posunula kupředu mílovými kroky. Za ty čtyři roky vydali sice jen jedno nové album Spirituality and Distortion, ale jejich popularita nabobtnala snad více než za celou dosavadní kariéru. Sám sice nový materiál úplně nežeru, ale před profesionalitou jejich koncertu fakt smekám. Jestli mě minule celkem bavili a nejvíce mě sejmula část, kdy samotný Gautier rozjel breakcorový závěr, tentokrát to bylo přesně naopak. Serre se sice o intro i outro opět postaral sám a zavzpomínal na čistou esenci svého žánru, ale ten největší tyjátr začal až ve chvíli, kdy se na pódiu začal střídat zbytek kapely. U Igorrr se mimochodem těsně před festivalem vyměnily oba vokály. Metalový řev má momentálně na svědomí frontman Svart Crown JB Le Bail a o soprán se stará Aphrodite Patoulidou, která na pódium přitančila hezky s hamletovskou lebkou. Oba hlasy každopádně plní svou roli perfektně. V některých starších skladbách šlo sice poznat, že došlo k úpravě frázování či poloh, ale výslednému dojmu to nijak nevadilo. Novým prvkem v kapele je také live kytarista Martyn Clement, který celkový zvuk setu Igorrr hezky zhutnil. Bubeník Sylvain Bouvier zůstává stále přítomen, ale ruku na srdce, Serreho beaty a samply jeho hru stejně většinou přehlušily, což mně však kdovíjak netrápilo. Posun šel určitě pozorovat i na vizuální stránce. Ano, nějaké painty a kostýmy byly přítomny už dříve, teď se ale zamakalo i na světlech a na velkém pódiu za tmy to fakt krásně vyniklo. Hudebně se jinak míchala dohromady elektronika, extrémní metal, daly se najít dokonce i blackmetalové prvky, a jak je u Igorrr zvykem, zazněly i různé barokní prvky. A stejně jak se na pódiu měnili jednotliví členové, proměňovala se i hudba, která byla fakt mega pestrá a bavila bez problému přes hodinu dlouhý koncert. Hodně si zároveň cením toho, že i když set logicky tvořily primárně songy z posledních dvou desek, nezapomíná se ani na starší materiál a opět zazněla má oblíbená skladba Moldy Eye z 11 let starého alba Nostril. No co dodat, tohle bylo opravdu perfektní a fakt, že hodně lidí držkovalo na to, co to je za cirkus, bych naopak chápal pouze jako potvrzení kvalit kapely. Nejsem jediný, kdo si po koncertu chválil, že tohle byl jeden z nejlepších setů festivalu. Po tomhle určitě zajdu na Igorrr někdy v budoucnu opět a velmi rád.

onDRajs: Vše, co napsal mIZZY, můžu podepsat a podtrhnout. Já měl po prvním brutalovském setu tu čest vidět Igorrr ještě na Roadburnu, a i když od té doby neuteklo tolik času, kapela se dost proměnila. Zatímco dřív šlo o experimentální mišmaš s totálně úchylným chováním obou vokalistů, kde dominovala elektronika, teď mi přijde, že Gautier Serre cílí na metalové obecenstvo. Skladby jsou sevřenější, nejsou tak breakcorově rozlámané a není to takový zběsilý galimatyáš (na Roadburnu jsem si fakt myslel, že všichni muzikanti musí brát tvrdé drogy, protože fakt nebylo možné pochopit, co se děje na pódiu). Možná i proto si to lidi celkově víc užili. Mně osobně chyběla na pódiu přítomnost předchozího křiklouna Laurenta Lunoira, jehož vyšinutý projev dělal z koncertu Igorrr nepopsatelný zážitek. I tady mi současní pěvci přišli trochu víc  „normální“, i když i je běžný konzumní metalista pochopí jen stěží. Ano, set trval přes hodinu, ale byl pestře poskládaný, takže vůbec nenudil. Hudebníci se na pódiu střídali, chvilku byl v zákulisí kytarista, jindy zase zpěvačka a s jejich příchody se měnily i nálady a styly, kterými kapela proplouvala jako Voyager kosmem. Igorrr se na avant-scéně vypracovali na jednu z nejzajímavějších živých kapel současnosti. Vedle Dordeduh TOP celého festivalu.

mIZZY: Blížil se závěr celého festivalu a nadešel čas na to, aby hlavní stage zahalila mlha. Poláci Mgła snad už poněkolikáté dostali slot poslední kapely a osobně si myslím, že jim výborně sedí. Není to žádná náročná hudba, prostě melodická pohoda na závěr a hlavně se jedná o kapelu, která je naživo sázkou na jistotu a má velkou fanouškovskou základnu, co na ně vždycky vydrží. Tak schválně, když nepočítám festivalový merch, našla by se kapela, jejíž logo se objevovalo na tričkách návštěvníků častěji než Mgła? Myslím, že ne. A co se samotného koncertu týče, tak to už byla taková klasika, na kterou jsme zvyklí. Stačí otevřít jakýkoliv můj report z předchozích koncertů (kterých je na Marastu tak dvakrát více, než kolikrát kdy hrála Mgła v ČR) a mohl bych sem překopírovat to samé. Ale ne, kromě toho, že bylo vše precizně zahrané se super světly a atmosférou (zvuk tedy oproti klubovým poměrům mohl být lepší, ale žádná hrůza), tak potěšil fakt, že zahráli dost nových skladeb. Z předloňské desky Age of Excuse zazněly minimálně tři (možná i čtyři) kusy a zbytek tvořila už klasika z Exercises in Futility a nejlepší jednička With Hearts Toward None. Docela překvapilo, že poslední kus z EiF, který hráli většinou k závěru, teď přesunuli do první poloviny, ale taky to fungovalo. A jo, ty nové skladby, i když Mgłu s novými alby žeru čím dál méně, naživo taky skvěle šlapaly. A dokonce i poslední kus AoE VI s poměrně vlezlým refrénem  „What has to be done, has to be done. The human nature is what it is“ na koncertě působil taky mnohem lépe než z desky. Takže jo, viděno asi pojedenácté a opět v pohodě a důstojný závěr festivalu.

Nebooo…? Když už si to postupně seru z areálu pryč, zjišťuji, že na místě, kde dříve stávala KAL stage, a kde bylo celý festival ticho, najednou duní hudba. Přicházím blíže a zjišťuju, že zde Arkham Productions jedou DJ set a pouští různé rychty. Jsem už teda poctivě chcíplej a myšlenku na další absinth limonádu s trsáním na parketu rychle opouštím, padám ale do křesla a chvíli relaxuji u hudby s čím dál rychlejším tempem. Nejdříve zde začaly různé industrial blacky jako DHG nebo Aborym, ale postupně set přešel na vyloženě hardcore techno, které se vyšplhalo i nad 200 BPM. Yes, škoda že jsem o tomhle nevěděl dříve, to bych si tady býval zatrsal í více. Jak se ale říká, toho dobrého pomálu. Mávačka a šlo se chrápat do stanu.

onDRajs: Z Mgły jsem dal zhruba půlku setu a celou dobu mi vrtalo hlavou, proč je kolem téhle grupy takové haló. Dle mého jde o jednu z nejpřeceňovanějších blackových kapel současnosti. Totálně zrecyklované melodické riffy, které se stále do kolečka opakují a hudba se proměňuje jen minimálně. Situaci zachraňuje bubeník, který jako jediný skladby ozvláštňuje pestrou hrou na činely, ale jinak je to ubíjející až běda. Hlavně ve středních bumčvachtových tempech jsem měl pocit, že koukám na nějakou blackovou odpověď na Manowar. Kroutím hlavou a odcházím…

Ještě ovšem není konec. Tečku za festivalem vždy obstarával funeral doom, tentokrát se končilo výrazně rychleji. Poslední možnost si zapařit lidi využili na našince Crippled Fingers, kteří pro mě dosud byli velkou neznámou. Trochu mě zmátla uváděná škatulka thrash, ale tak jednoznačné to nebylo. Kluci do své muziky přidávají notný kus coru, takže tupačky kombinují se zatěžkanými riffy, které velmi evokují Hatebreed.  „Pražáci“ měli ohlas a velký kotel fanoušků, což přisuzuju i tomu, že to prostě bylo v Josefově letos naposledy (stejně tomu bylo i na Revocation, vzpomínáte?). Povedená tečka za Josefstadtem. (A mně něco říká, že to pouhým závěrem fesťáku nebylo, neb Fingers šli neuvěřitelně nahoru a od první vteřiny si diktovali podmínky, jak to v Octagonu bude vypadat, paráda!, pozn. bizzaro.)

mIZZY: Zhodnocení Josefstadtu? Jak už bylo napsáno v článku s prvními dojmy, tahle menší verze Brutal Assaultu byla velmi příjemná. A byť mi je jasné, že záměr pořadatelů je určitě jinde a i velká část zahraničních návštěvníků by nejraději hned příští rok jela na festival, kde bude 100+ různých kapel z celého světa, ale pokud to příští rok ještě nebude možné rozjet na 100 % (byť sám doufám v opak), budu velmi rád i za další pokračování malého Brutalu :) 

Na závěr tradičně vybírám aspoň desítku kapel, která na mě letos udělala nejsilnější dojem (v sestupném pořadí): Dordeduh, Ad Nauseam, Igorrr, Azarath, Teethgrinder, Belzebong, Destruction a Gruzja.

onDRajs: Nejlepší kapely? Vede trio Dordeduh, Igorrr a Gride. Čestné uznání poroty: Ad Nauseam ;)

DarkXane: Závěrečné dojmy z Josefstadtu jsou veskrze pozitivní, příjemná verze bez ubíjejících tlačenic (letos byl jedinou výjimkou únik z Octagonu po Sněti směr Igorrr) tak, jak si vybavuji Brutal Assault tak před deseti lety. S loňskou Josefoff párty nelze vůbec srovnávat, protože ta byla sice bleskově vyprodaná, což bylo dáno výrazným omezením cca na tisícovku účastníků, ale prakticky celé dva dny jsme proseděli v Konírně a nějaký ten sound linoucí se z jediného pódia nás vytáhl na sluníčko jen výjimečně a individuálně. Letos se přece jen přebíhalo a bylo z čeho vybírat, takže se dostavila obligátní únava. Štve mně, že jsem poslední den propásl mIZZYm objevenou  „techno párty“, kterou jsem taky předchozí dva dny marně vyhlížel, a tak jsme aspoň dožili vzadu do zhasnutí promítačky po 4:00 a vše, co nám zbylo, utratili za hruškovici míchanou s Red Bullem v tropical edici.

Fotky © Radek Holeš & David Surovec (Brutal Assault)