Hned po prvním doposlechnutí Asclepius jsem zkontroloval kalendář, co že je dneska za rok, a promo materiál, jestli neposlouchám nějakou reedici z devadesátek. Hudební vlivy metal, rock, psychedelia, jazz... to by sedělo, pokud vynecháme vývoj v posledních dvaceti letech. Aha, čtu Iceburn naposledy aktivní mezi roky 1990 a 2001, koukám na fotku a vidím čtyři borce, kterejm prosvítaj šedý vlasy, tohle sedí, tohle dává smysl, začínám se orientovat.

Asclepius je v základu vcelku dřevní rocková psychedelie smíchaná s raným doommetalovým riffováním. Nicméně tenhle konzervativní základ obohacuje experimentálnější přístup ke skládání a hudební vlivy, který idylku z obrázku čtyř postarších hardrockerů alespoň trochu narušujou.

Jestli jsem si naposled u End You stěžoval, že některý kapely neumí pracovat s repeticí, tak u Iceburn tenhle problém rozhodně nemám (název hned první skladby – Healing the Ouroboros – napoví). Jsou tu dvě skladby přes patnáct minut, obě by se daly rozdělit do několika volně navazujících částí, napůl jsme v komornější, doomovější rovině, napůl je to našláplej rokec. Nicméně silnýho psychedelickýho odéru se nezbavíš takřka nikdy a opakování spolehlivě namotává, ať už je potřeba headbang nebo koukání do země. Iceburn se na delších plochách neztrácej, naopak je příjemný vidět, že se některý nápady táhnou skrz celejch patnáct minut jak červená nit.

Co se týče osvěžujících vlivů, tak jsou tu jazzovější party, ale rovnou zapomeň na nějaký experimentální divočiny, tady se bavíme o jazzovejch standardech, boogie a podobně. Můj favorit je cca v půlce prvního tracku, kde se kytarový hrdinství míchá s poctivou dávkou boogie a psychedelie, a výsledkem je nakažlivá hitovost, která roste s každou repeticí (tady mě napadaj třeba Endless Boogie). Krom jazzu se do hudby vkrádaj, a to zejména v pomalejších partech, i disharmonický rozklady akordů. Hned jak v první skladbě utichne kytarový hrdinství, nastoupí moje nejoblíbenější pasáž z celý desky, pomalá vyfetlá věc místy připomínající třeba některý věci od Virus.

Na závěr trochu hnidopišství – cením vynalézavý kytary (už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy takhle bavilo bezuzdný sólování) a příjemně vytaženou, najazzlou basu, ale ty bicí, mno. Možná mě Bizz opraví, ale myslím, že tady šlo udělat něco trochu zajímavějšího, zejména ty jednoduchý bum-čvachty mi místy lezou na nervy.