O Imperial Triumphant lze hovořit jako o jednom z nejzajímavějších hudebních těles extrémní muziky poslední dekády. Souhra death metalu, nevypočitatelných kompozičních struktur a jazzových výpadů víří hudeními diskuzemi: pro jedny kalkulovaný bordel, pro další ryzí a jediná legitimní metalová progrese, pro zbytek přehoněná pičovina.

Zvuk je jen jedním z aspektů, který přispívá k mysterióznu a jedinečnosti Imperial Triumphant. Neméně důležitou roli hraje estetika s tématikou, jejíž podstata se s každým dalším nosičem pojí v důmyslnější celek. Z kapely vznikl podmanivý egregor, ansámbl, jehož počet a zdánlivě nahodilé obměny ponoukají zapomínat, že jde o běžnou hudební skupinu.

Imperial Triumphant během poslechu působí spíše jako zhudebněná entita. abstraktní zdvižený prst soudící opulenci americké metropole, tři zlaté masky probleskující z černých kápí, inkognito operující s miskami vah držící dozor nad zvrácenými dýchánky jako z Eyes Wide Shut. Zvuk a vizuál snad během prvního kontaktu připomíná spíše Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho, román, během jehož vzniku vrcholil tehdejší jak jazzový boom, tak sloh art deco. Všeobecná chaotičnost muziky však napovídá, že oko Imperial Triumphant vidí o poznání dále: až na špici zhýralých zvěrstev, ke kterým se dostane jen nejvrchnější smetánka. V závěsu se o slovo hlásí retrofuturismus primárně vycházející z Metropolis Fritze Langa.

Svérázné výrazivo Imperial Triumphant se začalo významněji utvářet na desce Abyssal Gods, kde stále ještě převažoval disonantní death metal, který dle mnohých vychází z Gorguts, chaotičtější momenty však dokazují, že se kapela také nechává inspirovat Portal. Esence New Yorku a jazzová avantgarda zde muziku spíše lemovala, větší prostor získala až na následující Vile Luxury, kde její uchopení ovšem občas působilo nahodile a vyprázdněně, jakoby její začlenění bylo jen na efekt bez promyšlenějšího záměru.

Následující Alphaville předvedla větší vyrovnanost a pospolitost. Imperial Triumphant na desce neztratili kuráž, pokračovali ve štědrém vrstvení jazzových motivů: na deathmetalových základech se prolínaly klasičtější žánrové podoby s improvizacemi a dobovými samply. Alphaville se tolik neztrácela v avantgardní změti, v kýžený okamžik nabídla motiv, který je chytlavý nebo dostatečně rezonantní – tak, aby už z první utkvěl v paměti a ponoukal k opakovaným poslechům. Deska svou rozkročeností, vyvážeností a odvážností připomíná Mestarin Kynsi od Oranssi Pazuzu, kde tvůrčí směřování kapely v dané fázi rovněž vyvrcholilo.

Spirit of Ecstasy na minulost opět logicky navazuje: avantgardní aspekt je ještě honosnější, vrstevnatější, snad i šílenější. Občas se úmyslně pohybuje na prahu čistého kýče, souzní tak s coverem, který se odpoutává od předešlého vizuálu a napřímo míří na opulentní nevkus. Nabízí se tak otázka, zda se odvážné směrování na konci potkává s účinkem.

Novinka se kvalitativně dostává někde mezi předchůdce a Vile Luxury. V rámci experimentu a tříbeného zvuku se sice posouvá na novou úroveň, kde se ovšem potýká s podobnými trefami i přešlapy. Větší část Spirit of Ecstasy dokáže udržet nosné motivy, dokonce vystřihne i chytlavé vsuvky jako Alphaville, například deklamace z „All is grand, All is great“ z Tower of Glory, City of Shame je podobně úderná jako „Behold the Future!“ z první skladby předešlého alba. Nová, neokoukaná poloha Imperial Triumphant poté vykrystalizuje na Merkurius Gilded, kde disonantní kytara kopíruje orchestrální linku. Na honosný bordel se postupně vrství další a další nástroje, vše posléze vrcholí uprostřed, kde se dostává do křížku kytarové a klarinetní sólo Maxe Gorelicka a jeho fotra Kennyho G.

Druhá část desky naopak nabídne momenty, ve kterých se posouvání hranic míjí účinkem. Instrumentální skladby In the Pleasure of their Company a Bezumnaya převrací scénář, do popředí staví jazzovou avantgardu, kterou extrémnější hudební podoba dokresluje. Metalová linka je zde navíc poměrně sporá, na prvním jmenovaném dokonce čistě progresivní a bez spádů k podvratnému temnu, které je pro Imperial Triumphant klíčové.

Spirit of Ecstasy se toho dá vyčíst více, například přestřelené délky, nečekané přelomy před konci, které skladby nikam neposunou nebo práce s příliš očekávanými prvky (řev přizvané Yoshiko Ohara je stále fajn, nyní už ovšem bez předešlého elementu překvapení). Nejzajímavějším faktorem je ovšem jisté doplaceni na vlastní koncept – kritizovaný hédonismus se pomalu začíná nesprávně otiskovat do hudby, nablýskaná hudební avantgarda začíná zavánět vyprázdněností Gatsbyho večírků. Pevný úchop z Alphaville slábne, což novince letmo prospěje, ale i škodí.