Iva Hadj Moussa, sama metalistka, chtěla dle svých vlastních slov napsat „ódu na metal“. Ale potřebovala k tomu postavy. Tak vytvořila takového ždibec hlubšího Ozzáka z Comebacku a vyšlo z toho letní oddechové čtení o metalistech v krizi středního věku tvářící se jako vážná literatura.

Zůstaňme ještě u toho Ozzáka. Ozzák je krásný stereotyp stárnoucího metalisty, který funguje proto, že je zasazen do správného žánru. Do komedie stereotyp jako humoristický či satirický prostředek patří. Pokud si ale chceme i jen hrát na jakousi sondu do duše (doporučuji některý z rozhovorů s autorkou, dnes již bohužel v placené sekci internetových deníků), pak bych očekávala alespoň lehké narušování stereotypů a překračování charakterových i příběhových šablon. Krize středního věku, pivní panděro, dospívající dcera - veganka, záchrana podvyživeného psa (top všech klišé), výhra ve sportce, grunge jako konec opravdových chlapů a tak dále a tak dále a tak dále. Těžké duše bolestně hromadí jeden stereotyp na druhým. Román podle mě funguje v nejtěžších momentech (smrt, zločin či sex), kde je autorka asi profesně doma, jistější a stereotypy prakticky mizí, a ve sporadických humorných momentech. Při rozhovoru s Oldou Říhou na baru jsem si smíchy poprskala displej.

Jenže je v podstatě jedno, že hrdina je metalista, mohl by být klidně motorkář nebo oblastní přeborník v šipkách a bylo by to jedno. Nalijme si čistého rumu, o metal (a hudbu obecně) tu vůbec nejde. Metal tu je jen prostředkem k jakémusi minimálnímu životnímu posunu. Metal nikoho do sraček neuvrhne a ani ho z nich nevytáhne. Marketingově je ale samozřejmě jedno velké plus.

Slovy klasika: “Já říkám dlouhá, tak kniha je především dlouhá. I kdyby byla snad o polovinu kratší, tak by furt byla dlouhá”.  Chápu, že za stopadesátistránkovou novelu čtenáři nezaplatí tolik, jako když vyšvihnete třistapadesát stran a v knihkupectví to vmáčknete mezi romány. Chce to co nejvíc trendy témat (smrt v rodině, deprese, sex, zločin a trest, metal, alkohol, láska, generační střet a další) a občas až úmorné opakování. Chtělo by to mnohem větší um, aby se to všechno nějak pospojovalo do konzistentního celku a drželo to na tak velké ploše pohromadě.

Největším průšvihem celé knihy je její formální stránka, především do očí bijící stylistická nesoudržnost. Spisovný a nespisovný tvar v rámci jedné jednoduché věty nelze omluvit ani vyprávěním v první osobě (pokud nejde o deníkové zápisky). Věta „a to kvůli posraným červeným jabkám.“ by nepošla ani na Marastu, a že si dáváme slušnou stylistickou volnost! Citace textů písní odpovídajícím aktuálnímu ději či náladě je levná jako krabičák ve večerce a vyjadřování důrazu ve větě kurzívou by se snad mělo i zakázat. Johanes má tři kámoše, z nichž každý je jiný, ale mluví vlastně všichni stejně. Když se sám jako vypravěč vyjadřuje v jednom odstavci naprosto běžným, stylově nezabarveným jazykem, a zakončí ho větou „a v duši se rozprostře černej mrak“, chce se mi zaplatit autorce kurz základů stylistiky a taky trochu zvracet.

Příběh o stárnoucím metalistovi je téma, které dobře znám. Ve věcech hospody, moře vypitých piv, kocoviny, muzicírování, poslouchání metalu anebo chození do Modré Vopice se považuji za insidera a cizí mi nejsou ani rodinné peripetie či téma dopívajících dětí, takže samozřejmě nemohu dát úplně na stranu osobní pocity a hodnotit knihu seriózně a s odstupem.

Samozřejmě hned na začátek je třeba si stanovit, jestli k dílu přistupovat jako k románové story, což fakticky je, anebo v něm hledat sondu do chlapské duše, kam je zase text chtě nechtě stylizován.

Z obou pohledů ale nelze přehlédnout, že autorka téma zjednodušuje. Předkládá nám archetypy looserů, kteří jsou zkrátka až příliš klišé. Pro nenáročné, oddychové čtení je to určitě plus, nicméně pro vykreslení duše stárnoucího chlapa dost laciné. Jako padesátník a metalista si prostě nemyslím, že jako populační skupina obecně jsme na tom až takto zle a spíš v tom cítím despekt ženy, notabene psycholožky, která nás takto vnímá.

Ne že by kupříkladu nebyla pravda, že stárnoucímu bílému muži jde o to sehnat babu a zašukat si, ale konkrétně tato věc mi třeba v knize přijde ženským pohledem na věc hodně zkreslená. Mimochodem ono civilní povolání autorky mi při čtení přišlo na mysl nejednou. Některé situace a vztahy jsou totiž vyhnané do celkem mezních stavů a cítím v tom snahu použít pracovní zkušenosti. Ale nakonec proč ne.

Jinak si ale myslím, že jde o fajn čtení. Autorka se umí vyjádřit stručně a jasně a kolikrát jednou krátkou větou uhodí hřebíček přesně na hlavičku. Oceňuji, že neztrácí čas popisem krajiny či podobnými hovadinami a soustředí se na hlavní linii. Příběh má tak spád a kniha se čte prakticky sama.

Nejlepší jsou samozřejmě ty pasáže okolo kapely, které jsou sranda. Úseky z osobního života Johanesse už tak legrační nejsou, naopak často jde o tragicky vážné situace, jsou však podané sympaticky s nadhledem, bez patosu a přesvědčivě. Ať jde o chlast, plácání se v marnosti anebo skutečné útrapy života, vše je vylíčeno bez přehánění, srozumitelně a hlavnímu hrdinovi při čtení nemůžete nedržet palce. Oceňuji v této souvislosti též postoj autorky k MeToo věci, kdy v knize nadhazuje myšlenku, že ne každý obviněný chlap musí být hned zrůda, a nemusí jít vždy hned o znásilnění.

Na druhou stranu vnímám trochu nesoulad v tom, že metalista čerstvě před padesátkou adoruje Black Sabbath a Iron Maiden. Hejvíkáři obecně jsou dle mého spíše starší ročníky, k šedesátce věku. Čerstvý padesátník to je spíš thrash a death metal, víc Sepultura a Slayer než Iron Maiden, ale to je spíš detail a osobní úhel pohledu.

Život v háji!

Nechci prozrazovat pointy chudičkého děje knihy Těžké duše, a v dílčích poznámkách proto budu sledovat pouze dvě linie, o kterých se odvážím domnívat, že tvoří myšlenkovou páteř románu. Jsou jimi metal a (genderová) identita. 

Hlavní postava románu, Johanes, je chodící a mluvící stereotyp. Rád bych psal o jeho vývoji a završujícím sebepoznání, ale nemohu, protože to bych o něm musel číst – autorka nám nic takového nedopřává, s malou výjimkou, ke které se dostaneme na konci. Spíš než románem (ve kterém máme sledovat vývoj hrdiny) je kniha manifestem stereotypního uvažování. Od prvních stránek, kde se vhled do hlavní postavy dá shrnout zoufalým sebepozorujícím konstatováním „kdy jsem se stal strojem na placení složenek", se Johanes vnitřně posune snad o pomyslnou píď, ale ne víc. Posuďte sami: od „Deset rohlíků, vídeňský párky, maďarská klobáska, pak ještě pár plechovek Braníku a dva balíčky sušenek. Kávenky, polomáčenky. Sladký musí bejt. Moudra o cukruzabijáku si nechte od cesty. Nakonec vezmu ještě pár jablek, aby se neřeklo. Pěkně to večer sežeru u televize jako pán." k „Zatímco ukusuju housku s plátkovým sýrem a zapíjím to meruňkovým kefírem (nízkotučným!) jako pán." Věřím, že jsem právě vypíchnul nejvtipnější moment celého románu.

Kniha je především kaleidoskopem těch nejbanálnějších předsudků. Vnitřní život postavy je zoufale zploštělý - vše se pohodlně vejde do předem připravených šablon. Abych proběhnul jen několik: ‘nóbl’ vrstva, kterou se pohrdá, paničky, které se botoxují, děti, kterým se nerozumí (samozřejmě vegani), alimenty, které se neptají, turisti - kobylky. A dokonce zajdeme až k „jako každá ženská špatně parkuje," což bych s velkou benevolencí chápal jako sebeironickou přiznávku předsudečného pohledu do nitra šovinistické postavy.

Děj sleduje Johanese a jeho partu, kterak v krizi středního věku obrozují kapelu (Těžké duše), přičemž Johanes stihne trousit nevtipné bonmoty a vyklízet sklepy a půdy. Dvě centrální metafory, na kterých děj románu stojí (Johanes vyklízí cizí haraburdí, metaforicky odpadky svého života / obrozuje se jeho mladická kapela, metaforicky přináší novou kvalitu do života po padesátce), nebudu již dále komentovat, neboť bych potenciálnímu čtenáři kazil radost z četby. Dotknu se jen dvou témat, která vnímám jako pro knihu zásadní.

Identita a sebepřijetí hlavní postavy stojí na dvou pomyslných pilířích. Prvním z nich je chlapskost, která postoj ‘Oni - úspěšní o mě nestojí, já o ně taky ne’ je snad jediným přesně odpozorovaným momentem. Odmítání mainstreamové společnosti z hlediska vědomí vlastní, autenticky jiné, hodnoty je skutečně něco metalové subkultuře vlastního.
A dost možná i přesun zodpovědnosti na ‘ně’, ať už ‘jimi’ jsou média, ti nahoře, bohatí, by chtěl pojmenovat něco z pocitů bílého stárnoucího muže, který už není tím, kdo rozhoduje, ale je naopak komandován (zejména ženami). Jenže když je dramatický oblouk "plochý jak letištní dráha", abych si vypůjčil jednu z ostrovtipných metafor autorky, vychází i věrné vylíčení frustrace z dnešního světa, kde Johanes neustále konfrontuje svůj neúspěch s „paničkami v kostýmku”, nadarmo. 

Hlavním motivem sebepojímání hlavní postavy je „chlapskost“ se vší snůškou klišé, schematismu a nivelizace detailů genderové a sociální identity. („Je Bryan Adams opravdovej chlap? To je bez diskuse, i když, kdo dneska ví…")
Spíš než co jiného je tak hlavní postava karikaturou „chlapa“, který vůbec neví, co se děje, pocit viny střídá s pocitem ukřivděnosti. Nulový emoční prožitek čtenáře, který s ním kvůli jednorozměrnosti a nadužívání klišé jednoduše nemůže sdílet vůbec nic, jde na vrub plochosti vykreslení mužských postav. Pokud má muž vlastnosti, pak maximálně dvě. Každá z mužských postav je toliko chodícím zástupce svého typu.
Autorka zastává přesvědčení, že kdo je „v jádru dobrý“ a přesto selhává, má zkrátka málo informací („trochu blbec“) nebo je neumí zpracovat („Nikdo mě nenaučil vyznat se v sobě"). Ani úspěšný Brut, marketingový manažer s fungujícími mezilidskými vztahy, rodinou a koníčky není se sebou spokojený, a i jemu přináší padesátnická agro kapela to pravé štěstí. Kdo je v jádru hodný, může být přiveden na správnou cestu. Na konci románu se to daří i Johanesovi, když odmítne sex, coby předmět směny. Progres směrem k větší uvědomělosti ale působí bolestně neupřímně, stejně jako změna slovníku hlavní postavy, která snad má značit jeho generační přerod (sousloví „Berlín z Wishe", „couráme naším hoodem").

Jako antiteze k vývoji hlavního hrdiny jde zdánlivě linka metalu, kterou souběžně s přerodem utvrzuje původní chlapáckou identitu.
Pro autorku je příznačné, že v duchu stereotypů vidí metal v první řadě jako kompenzaci závisti a nenávisti, jako komplement k pití piva, jako svého druhu „aktivitu“ pro ty, které nebaví sport. Žádná kulturní a umělecká hodnota mu není přiznána. Je to možná neznalost autorky, pokud ne zlovůle.
Plytkost při přípravě prozrazuje několik momentů, kdy si například agrometalová padesátnická kapela hlavních postav dává jako metu účast na Brutal Assaultu. Co by na takovém festivalu dělali protagonisté románu – byť jako posluchači, je poučenému čtenáři záhadou. Vždyť Johanes metal poslouchá a hraje okrajově, hlavně se pohybuje v osmdesátkovém rocku s přesahem k Iron Maiden. Hudba je v románu, jejímž tématem je hudební skupina, zcela nedůležitá.
Zatímco textům skladeb je věnován značný prostor - v součtu jsem napočítal snad až 40 z celkového rozsahu 350 stran, o hudbě se téměř nic nedočteme, krom opakované fráze „riff ostrý jako žiletka“. O skupině Heavy Souls, která dala název románu, vůbec netušíme, jakou hudbu hraje, zatímco texty známe perfektně.
Spíše než autorce jde editorovi na vrub minela, kdy Johanes hraje na dlouhá léta odloženou kytaru „tak dlouho, dokud neprasknou všechny struny“ (sic!), aby si den poté nutně potřeboval koupit ladičku. Musím však uznat, že takto do očí bijící hloupost je ojedinělá, a ediční práce v tomto smyslu obstojná.

Identita hlavní postavy je postavená na dvou nohách - chlapskost (vlastní genderová identita) a metal. Jak moc obě nožičky kulhají, jsme právě viděli. Nakládat na román, jehož ambicí je pobavit na jedno až dvě odpoledne velké úkoly, rozhodně nechci. Zde ale máme spíš než s románem co do činění s karikaturou.