Datum vydání: 18. říjen 2024
Vydali: Velvet Hammer Music And Management Group
Žánr: grunge, rock

Po albu Brighten vydaném v roce 2021 asi všichni od Jerryho Cantrella čekali novou desku Alice In Chains. Od vydání skvělé Ranier Fog uběhlo přece jen už šest let. Pánové z kapely ale asi neměli čas, tak tu máme po třech letech další sólovku I Want Blood. Jak sám název naznačuje, z průzračných country-rockových říčních proudů Brighten se vracíme do špinavých stojatých vod seattleského přístavu.

Odlišovat mezi Cantrellovými sólovými počiny a deskami Alice in Chains je vlastně zbytečné. Sám tvrdí, že má stále potřebu skládat, skládá organicky bez předem určeného interpreta a vždycky skládá pro dva hlasy. Když má dost materiálu, který dle jeho názoru stojí za to, zavolá buď „klukům z kapely“, nebo nejsou-li k dispozici, kámošům jako Duff McKagan (Guns N’ Roses), Robert Trujillo (Metallica), Gil Sharone (Team Sleep, Stolen Babies), Mike Bordin (Faith No More) a samozřejmě našemu oblíbenci Gregu Puciatovi (Better Lovers, ex-Dillinger Escape Plan). Což zaprvé nejsou žádná béčka, zadruhé by byla velká škoda, kdyby tyhle songy skončily v koši nebo někde hluboko v úložišti tiše čekaly na nahrání. Navíc fakt, že Alice In Chains se daří i po smrti zdánlivě nenahraditelného Laynea Staleyho, je důkazem toho, že základním kamenem a tvůrčím jádrem kapely je a vždy byl Jerry.

I Want Blood dle mého názoru netrpí tím, čím všechny jeho předchozí desky včetně oslavovaného výletu do temnoty Degradation Trip, nenajde se tu natolik slabá skladba, že by měl člověk tendenci ji přeskakovat. I celkových, rozumných 45 minut přispívá k tomu, že se jedná rozhodně o jeho nevyrovnanější desku, co se kvality skladeb týče. A o jeho zdaleka nejlepší počin, pokud se budeme bavit o zpěvu. Cantrell měl vždy tu výhodu, že dokázal emoce vyvolat pouhou kytarovou linkou a vokálně se kromě harmonií nemusel nikdy do ničeho moc tlačit. Což se na I Want Blood zjevně změnilo a Jerry tu jako zpěvák podává životní výkon. Nejvýrazněji je to slyšet asi v závěrečné It Comes. O riffech, sólech a zvuku se bavit nemusíme, starý dobrý Jerryho (vysoký) standard.

Je třeba přiznat, že až na titulní skladbu se jedná o album napsané a sestavené dost na jistotu. Punkrockem načichlá I Want Blood asi jako jediná na první poslech neevokuje některou z předchozích desek a připomene spíš takové Queens Of The Stone Age (pojítkem budiž i producent Joe Barresi). Villified je svižný devadesátkový otvírák, který by i díky jisté rytmické hravosti pěkně zapadl až na Facelift. Off The Rails a Held Your Tongue nechávají vzpomenout na Degradation Trip. Let It Lie má klasické sabbathovské ladění některých skladeb Alice In Chains, stejně jako Throw Me A Line. Kdo by řekl, že od Jerryho ještě někdy uslyší větu „I wanna get high.“

Jerryho síla ale vždycky byla v pomalejších, emocionálně těžkých polo-baladických skladbách, kde hrají roli i jinak v podstatě irrelevantní texty a kde ke slovu přijde akustická kytara. Proto fungovalo Jar of Flies nebo Brighten i u posluchačů, kteří country jinak v obchodě s deskami obcházejí s vyděšeným výrazem velkým obloukem. Vedle skvělého singlu Afterglow vévodí celé desce, alespoň pro mě, westernová Echoes of Laughter, která by na Brighten klidně mohla být hned vedle Siren Song. Závěrečná It Comes je i přes svižnější střední část klasickou Jerryho baladou na rozloučenou o nevyhnutelnosti všemožných druhů konce, která se skvěle hodí k nezbytné občasné chvilce sebelítosti.

Samozřejmě se objevují povzdechy, že je to od Jerryho pořád totéž. Když vydal kritikou vysoce hodnocené Brighten, kde se ponořil do jemu osobně blízkého žánru country and western a dovolil si zpívat o tom, že život může být vlastně docela fajn, nemělo to prý duši ani obsah. Nicméně je zřejmé, že Cantrellovi je to úplně šumák. Prý svou vlastní spokojenost s novými nahrávkami hodnotí tak, zda by s nimi byl spokojen, kdyby byly jeho poslední. Za mě spokojenost velká. A pěkně prosím, ať tahle deska není poslední!