Datum vydání: 26. ledna 2024
Vydali: Beacon Sound
Žánr: ambient, contemporary classical, improvisation, experimental

V rámci dechových a smyčcových nástrojů obecně vzato tíhnu spíš k jejich baryton, či basovým, zkrátka hlubším variantám. Už nějak „z podstaty“ se mi líbí jejich plnější, mohutnější a temnější („“) zvuk. A je to sice hloupá generalizace, ale jakoby se třeba u violoncella nebo basklarinetu už díky samotnému zvuku a tónovému rozsahu bylo snazší vyvarovat přílišné vlezlosti, tklivosti, dojímavého patosu či kýče - oproti jejich výškovým příbuzným. Zvláště k houslím jsem asi až zbytečně předpojatý (viním mj. My Dying Bride, částečně i C93, z poslední doby potvrdí Orgone nebo The Otolith), a to přestože jsem slyšel desky nebo koncerty, u kterých byl tenhle nešvar minimální, nebo i absentoval (Daniel Meier, Kayo Dot, Tony Conrad, cosi od Kaiji Saariaho atd.). Ono je samozřejmě důležitější CO se hraje a ne NA CO.

Až letos v březnu jsem ale narazil na nahrávku (vyšla v lednu) s houslemi „v hlavní roli“, která mě vyloženě uhranula a na níž mi přijde skvělý bezmála každý jejich tón/zvuk. Většinu poslechů jsem měl/mám pocit, že je hodně blízko dokonalosti - toho, co bych chtěl od zmíněného nástroje slyšet – alespoň v ambientnějším (atd.) kontextu.

Leslee Smucker je americká houslistka, skladatelka i interpretka (stará i nová hudba/klasika), multimediální umělkyně atd. žijící v Holandsku. Svojí asi 5. (?) desku Breathing Landscape nahrála v coloradském The Tank – což je koncertní prostor/studio, které vzniklo ve velké, opuštěné (vypuštěné) cisterně na vodu. Mimořádná akustika prostoru je pro nahrávku stěžejní. Dá se říci, že je po houslích druhým nejdůležitějším „spoluhráčem“. Každý jejich tón i třeba jen brnknutí či ťuknutí zesiluje, v ozvěnách dlouze doznívá a proměňuje.

Nahrávka je inspirována stejnojmennou básní od Muriel Rukeyser z cca roku 1935, jejíž úryvky tvoří názvy skladeb. Většina stopáže na mě působí spíš pochmurně a chladně, byť to možná ani nebyl záměr (a v kovovém válci bylo v červnu asi dost vedro). Interpretovat se skladby dají různě, třeba i jako (polo/kvazi?)abstrakce; v úvodních a závěrečných dvou skladbách se objevují, v 1. i převažují melodičtější linky. Snad jsou to i mollové harmonie, nebo alespoň jejich potrhané náznaky, které se prolínají s disharmoničtějšími, klouzavými a skřípavými zvuky. Dojmy - samota, odlehlost, melancholie, možná bezútěšnost v zajetí podzemních prostor s malým průzorem ven, nebo naopak svoboda v drsné divočině. V první Air… se to možná v pár momentech přibližuje k tesknosti toho druhu, proti kterému se výše vymezuju, ale pořád je to ještě ok, nikdy „přes hranu“.

Hned úvod druhé skladby vyznívá dramaticky, napínavě - předtucha čehosi neblahého, možná skutečné, možná paranormální povahy. K houslím se později přidává bezeslovný zpěv - snad ztracené duše? V Beneath… asi za pomocí více stop/looperu Leslee vytvořila psychedelickou, zneklidňující, mihotavě proměnlivou texturu. Jakoby zvuk vertiga, do kterého zní další táhlé, skličující tóny/linky, připomínající vrzání pantů a trošku i křik dravého ptáka. Wind Leans začíná (asi) klepáním smyčce po strunách/hmatníku, lze vychutnat ozvěnu a přirozenou ambienci místa. Následuje zesilující, zrychlující, skřípavější „motiv“, který vzdáleně připomíná nějaký divný, disonantní drone folk – v sedmé Armored a osmé Continuing Underground ten feeling chvílemi slyším/cítím též.

Prostřední část desky je převážně značně, místy až extrémně disonantní, atonální. Abrasivní, roztřepené, drhnoucí a kvílivé témbry/zabarvení se neustále pomalu proměňují/je, Smucker zajímavě kombinuje vyšší a nižší tóny/zvuky, je to vlastně neustálá metamorfóza a psychedelie. A třeba But A Bird částečně skutečně navazuje představu hlasu nějakého, spíše fantaskního, kovového ptáka. V In Briefest… melodičtější housle doplňují i kovové cinkání/údery a přízračně éterický vokál (trochu Svarte Greiner/Miasmah feeling), ten se v ještě trochu „strašidelnější“ podobě zjeví v závěrečné skladbě skladbě se studeným vybrnkáváním (a i cosi jako fagot – snad ozvěnou zdeformovaný zvuk troubícího kamionu?).

Nahrávka prý byla nahrána za jediný den. Těžko říci, nakolik jde o kompozici či improvizaci, asi kus od obojího, některé skladby a motivy zní, že mohly být předpřipravené, něco působí volněji, jako prozkoumávání, hraní si s kompozicí („“) a experimentování se zvukem/témbry. Ale snad nikde nemám pocit, že by autorka tápala – asi půjde o sestřih z delší improv-session?

Ani po skoro půl roce občasného a někdy i velmi intenzivního poslechu (noční les nej) nevím, jak jí vlastně hodnotit. V nejužším vymezení - ambientní současná kompozice/improvizace stojící z 90 % na sólových houslích - jde o nejlepší nahrávku svého druhu, kterou jsem kdy slyšel. Výhodou (i nevýhodou?) pro mě je, že moc srovnatelných věcí neznám (Daniel Meier je asi nejblíž?). Z širšího pohledu bez omezení na housle je to spíš jedna z nej. Z obecně hudebního pohledu „pouze“ vynikající, super deska. Dost cením i jak je to „trve“ a „raw“ (produkce/zvuk je ale vlastně perfektní, žádné lo-fi) a jak silnou věc Leslee vytvořila za pomoci velmi omezených prostředků a téměř bez efektů (snad až na looper nic?). A ve vhodném rozpoložení mě to prostě fascinuje, krása střídá nádheru a tak dále.

Dává mi smysl vše mezi 8-10 z 10. Vždycky jsem chtěl něčemu dát 88, tak proč ne třeba teď? + - zlatý řez, ale pouze velmi orientační (a nepodstatný). Wormed jsem slyšel víckrát, jsou svým způsobem zábavnější, energičtější, ale Breathing Landscape je blíž pomyslné dokonalosti a má pro mě větší „hloubku“. Takže zatím tzv. „deska roku“.