Datum vydání: 15. listopad 2024
Vydali: Warner Records, Machine Shop
Žánr: pop rock, electronic rock, nu-metal 

Linkin Park vydali po sedmi letech novou desku. Sedm let poté, co Chester Bennington vzdal svoji celoživotní bitvu s všemožnými démony a kapela se ze dne na den ocitla bez jednoho ze tří zásadních členů. Je samozřejmě individuální volbou posluchače, zda bude na album From Zero nahlížet jako na čistě hudební produkt, nebo jako na jeden z projevů tvůrčích a životních okolností, kterým byla kapela vystavena. Linkin Park jsou takové moje guilty pleasure, jsem hodně náchylná k jejich vtíravým melodiím a rytmům a A Thousand Suns pořád řadím mezi svoje top desky. Takže od těch okolností odhlížet nechci a nebudu.

Album se sice hudebně a stylově odkazuje na téměř kompletní diskografii kapely, tematicky ale naštěstí netěží z Benningtonovy smrti a ohlížení se do minulosti. Naopak, působí jako opatrné vykročení do budoucnosti. A ačkoli jsem se nechtěla točit v kruhu kolem nové osoby za mikrofonem, nejde to jinak, ta budoucnost se jmenuje Emily Armstrong.

Mike Shinoda a Joe Hahn jako exekutivní mozky kapely zaslouží metál za to, jakým způsobem a do jakého detailu promysleli představení nových členů, především samozřejmě Armstrong. K Benningtonovi měly díky jeho emocionální otevřenosti a přístupnosti, kterou dokázal přesvědčivě přenášet i do svého relativně (pro mainstream) výjimečného hlasového projevu, miliony fanoušků osobní vztah, takže špatná volba vokalisty by existenci kapely do budoucna dost zkomplikovala. Proto se velká část práce a strategie soustředila právě na tento cíl.

Z toho, že zpěvačku představili na živé show, kde ji pod nepředstavitelným tlakem nechali dvě hodiny zpívat a řvát i ty největší hity, jasně ukazuje jejich důvěru v její schopnosti a ve vlastní plán. V Emptiness Machine ji nechali proto nastoupit až v druhé sloce, v Heavy Is The Crown jí dali příležitost řvát na jeden nádech snad dvacet vteřin a v Over Each Other ukázali její čistý vokál v plné kráse. Mnozí si k ní díky tomu a živým show našli postupně cestu už před vydáním desky. Linkin Park skutečně nemusí zajímat, že nějakých pár tisíc lidí si novou desku z principu nepustí. Obchodní matematika je tu celkem jasná.

Nicméně tohle vše dle mého názoru šlo na úkor kvality nové desky. Protože ať Linkin Park vydali v minulosti jakkoli ne/kvalitní desku, vždycky na ní byli žánrově relativně konzistentní. Což From Zero rozhodně není, je poskládaná spíš ve stylu "heleďte, pořád umíme všechno, co jsme uměli". Což by u návratové desky nijak nevadilo, pokud by měla nějakou hlavu nebo aspoň patu. Songy jako takové odfláknuté nejsou, ačkoli bicí by jistě zasloužily trochu víc pestrosti a kytara občas tak nějak nesmyslně mizí a zase se vrací. A co je někdy až navíc, je Shinodův rap. Což je na pováženou vzhledem k tomu, že jde o trademark kapely. Problém je hlavně v podivném středním tempu téměř všech jeho partů.

Produkčně na tom Linkin Park nikdy nebyli špatně a i tentokrát je třeba pár věcí ocenit. Velice funkční jsou harmonie čistých vokálů Armstrong s jejím vlastním řevem i se Shinodou, parádní je intenzivní přítomnost Hahnova scratchingu a elektroniky celkově. Občas je těch efektů na vokálech až zbytečně moc, ale to dělali Linkin Park vždycky a u Shinodova plochého pěveckého projevu je to vyloženě namístě.

První tři vydané singly mají svůj, výše zmíněný účel a Heavy Is The Crown je společně s jednoduchou, nařachanou Casualty zjevně určená hlavně k živé prezentaci (Shinodův pokus o řev živě celkem funguje, zatímco na desce je to hrůza). Jediná pro mě vyloženě slabá skladba je Cut The Bridge, tahle punkpopová poloha kapele podle mě neseděla nikdy a neumějí ji ani teď. Deska hodně narůstá počínaje skvělou elektronickou Overflow, která má konečně nějakou atmosféru. Two Faced dá vzpomenout na numetalové kořeny konce 90. let až k Limp Bizkit či Korn. Rytmická IGYEIH pouští Armstrong ze řetězu společně s relativně povedenými kytarami, alespoň maličko zajímavými bicími a vyrovnaným mixem. Good Things Go na závěr konečně promlouvá hlubšími emocemi i díky velice podařenému textu. Stained je sice dost generická, ale má klasicky silný refrén, který uvízne v hlavně na první poslech a navíc je skvěle odzpívaný.

A tím se opět vracíme k Armstrong, která i ty průměrné skladby svým projevem i přes nános efektů povznáší o stupínek výš. Škoda, že se na nich nepodílela skladatelsky, i když na takovou IGYEIH soudě dle mého seznámení s diskografií Dead Sara určitě nějaký vliv měla. Její živý projev, kdy dokáže naplno uřvat dvouhodinovou show a jede hodně času na hraně lámání hlasu s cílem maximální živelnosti a zábavnosti, je mi mnohem bližší než snaha o to, aby "to znělo jako z desky". A to se holka, myslím, ještě drží zpátky, do bicích zatím neskočila :-)

Linkin Park vydali hodně nevyrovnané album, o žádné hudební velkoleposti nemůže být řeč. Nezbývá než doufat, že nesporný úspěch dá kapele jistotu a odvahu vydat se s příští deskou do nějakých zajímavějších vod. Tu mladickou nasranost čtyřicátníkům a otcům od dětí už nikdo moc věřit nebude. Radost z hudby je na kapele vidět jak na záznamech z koncertů, tak z videoklipů (Two Faced). Co se týče návratů velkolepých rozměrů na úrovni zmrtvýchvstání, ty by mohli Linkin Park klidně vyučovat.

P.S.: Nemůžu si pomoct, hlas Armstrong mi v té čisté poloze prokládané lehkou distorzí (viz Stained) někoho naléhavě připomíná, ale při vší snaze se mi nevybavuje konkrétní zpěvačka. Nejblíž jsem se dostala ke Courtney Love, ale ani to není ona. Nějaký nápad?