Klidná síla. Někdejší slogan KDU-ČSL přiléhavě charakterizuje i norské Madder Mortem. Nepotřebují marketingové náhražky, jejich nezařaditelná hudba plná emocí mluví sama za sebe. Jejich kariérní růst je s přibývajícími roky na scéně opačný než u jiných skupin, jakoby se stahovali sami do sebe a hlouběji do undergroundu, kde nacházejí věrnější fanoušky než v pozlátku masové produkce. Své první zásadní počiny vydali u vydavatelství Century Media, poté proběhlo stěhování k Peaceville a nakonec zakotvili u malého norského labelu Dark Essence.

Osamostatňují se i na poli produkce. Zvuk posledních čtyř nahrávek si vzal na starost kytarový mozek BP M. Kirkevaag a na letošní poslední desce je hodně slyšet, že si s ní hrál neskutečně dlouho (že byl nahrávací proces „porod“, potvrdila i jeho ségra Agnete); ve finálním mixu je slyšet všechno, nic nepřebývá, nic nechybí, na prvních poslech nenápadné, ale důležité podkresy a ruchy tvořící celkovou atmosféru té dané skladby dostávají podstatný prostor.

 
Troufám si tvrdit, že Old Eyes, New Heart je z tohoto pohledu zřejmě nejlépe znějící deskou – díky produkci vyniknou jak křehké subtilní pasáže (skladby On Guard, Here and Now a poslední Long Road), které si vyhrávají s tichem, tak lomozící kytarové šílenství (předposlední nářezovka Things I’ll Never Do). Mnohdy se jde z pianissima do forte v rámci jedné skladby a přitom všechno zní organicky a nenásilně, žádný náznak distorze nebo zkreslení. Prostě paráda.

Agnete v jednom z poskytnutých rozhovorů potvrdila, že u předchozího počinu Marrow měla produkce znít hřejivěji a srdečněji, kdežto nové album má mít naopak mrazivější kontury. Těžko říct, jak přesně to myslela, ale pravdou je, že basa zní kovověji a zvonivěji, mnohé kytarové riffy tritonově nervněji a řezavěji a celkový feeling je často až překvapivě norsky studený.

 
Možná to souvisí i s tím, že si frontmanka a hlavní poznávací prvek Madder Mortem Agnete prošla ne právě lehkým životním obdobím, načež oba sourozenci přišli o otce (jehož výtvarný počin zdobí obálku), což v desce samozřejmě také rezonuje. Ostatně, psychické útrapy a katarzní momenty jsou mezi hlavními tématy nedávného celovečerního dokumentu o kapele Howl of the Underdogs. Zřejmě to všechno přispělo k tomu, že Old Eyes, New Heart tne kolikrát do živého, až to bolí. Kapela sice kráčí stále kupředu a objevuje nepoznaná teritoria, ale zároveň se vrací i ke kořenům. Noirová nálada lemuje klíčovou skladbu Cold Hard Rain, která je se sedmi minutami nejdelším kusem alba. Akustická balada pomalu a post-metalově roste, až vrcholí drtivým doomovým finále.

Dramaturgie desky je přitom dost podobná Marrow, Madder Mortem mění s každou písní žánry a náladu, jako pojivo ji drží (jako vždy) fantastický projev Agnete, která sugestivně a suverénně přechází z konejšivých a hladivých poloh až po expresivně uvřeštěný vokál nasrané matróny. Každý song ale nabízí svojský pohled na to, jak se dá udělat temnota na sto způsobů, a je úplně jedno, o který žánr se jedná. Groove metal, doom, noir jazz, americana, folk, všechno to tam najdete, ale Madder Mortem to umí zabalit tak, že všechny ingredience znějí, jako kdyby k sobě odjakživa patřily.

 
Říkám si, že je až zbytečné pitvat jednotlivé songy, protože hudba Norů je prostě nezaměnitelná a brání se určitějšímu zaškatulkování. Tak jen stručně… Coming From the Dark do puntíku splňuje parametry otvíráku, v němž nechybí melancholie, melodika, ale i hutné zasekávané riffy jak od starší Gojiry. A k tomu samozřejmě projev Agnete, které se daří vyhýbat patosu a pompéznosti a zůstává uvěřitelně civilní. Musím také zmínit promakané vrstvené vokální linky – frontmance v refrénech často vypomáhá brácha (Monster Tongue, Cold Hard Rain), jindy slyšíme hned několik hlasů Agnete (třeba v Here And Now). Na tohle se vyplatí soustředit a poslech zaměřený pouze na vokály odhalí jejich sofistikovanost. Druhá On Guard už překvapuje. Z původně nenápadné skladby vykrystalizovala jedna z mých nejoblíbenějších – blues s noirovým nádechem jak vystřiženým z filmu Davida Lynche. Badalamenti meets Terje Rypdal? Musím ocenit drobné vychytávky, díky nimž skladba chytne za srdéčko – hlavně perfektní slidové kytarové sólování hostujícího Richarda Wikstranda. Po této klidnější věci se ale hrábne do strun, jak už napoví razantní metalový nástup Monster Tongue. Je to zase nahoru a dolu – podobné vzestupy a pády se opakují i dál – po už zmíněném infarktovém závěru Cold Hard Rain přichází emočně uklidněná Unity (možná nejvíc „na pohodu“ song na desce) a stejné je to na samém chvostu alba – vypjatou nářezovku Things I’ll Never Do s těžkotonážním riffem srovnává intimní folková balada Long Road, která desku procítěně uzavírá. Tohle balancování nálad mají Madder Mortem v malíku.

Old Eyes, New Heart vytahuje trumfy z rukávu docela pomalu, ale o to větší dopad ve finále má. Resumé je pro mě až překvapující – kapela nahrála od dob Desiderata a Eight Ways své nejsilnější album.

Datum vydání: 26. ledna 2024
Vydali: Dark Essence Records
žánr: doom metal, progressive metal