Datum vydání: 22. listopad 2024
Vydali: Nuclear Blast Records
Žánr: industrial rock, industrial metal, alternative rock, gothic rock

Málokdo by čekal, že po soudních tahanicích, obviněních a následném distancování nahrávací společnosti se ještě dočkáme nějaké nové nahrávky od Marilyna Mansona. Jenže on jí vydal, a dokonce je v nejlepší formě za posledních 20 let. Od alba Golden Age of Grotesque jsem všechny jeho desky slyšel, ale nikdy více než jednou nebo dvakrát. To, že ubylo na tvrdosti bych mu ani nevyčítal, to je u takhle velkého interpreta vcelku přirozené, ale nějak mi přišlo, že se z nahrávek vytratil takový ten jeho duch. Jsem rád, že na nové desce je to jinak.

Nový Manson navazuje na starší tvorbu, ale nedělá to nijak násilně. Představuje se nám v poněkud civilnější formě, nesnaží se již tolik šokovat a být skandální, snad kromě jeho samotného vzezření; koneckonců jsem jeho image a obecně velký důraz na teatrálnost nikdy moc nemusel. V základu jde ale jen o dobré písničky, a těch tu najdeme opravdu hodně.

Manson oproti předchozím albům poněkud přitvrdil, co je ale důležitější, objevují se zde, co se mě týče, skvělé melodie, které mají zase ten jeho feeling a harmonie, které mu sedí nejvíce. Typickým příkladem je skladba Nod If You Understand, což je vypalovačka, která jako by vypadla z alba Antichrist Superstar a cestou se ještě někde srazila s Ministry. Provokující a rytmická věc, kde nenajdeme žádné ultramelodické zpěvy, ale jde opravdu na dřeň agrese. Naproti tomu No Funeral Without Applause mi zase náladou i melodiemi připomíná album Mechanical Animals a obsahuje opět ty skvělé melodie, které Manson ke konci devadesátek předváděl. A přitom je to vlastně obyčejná rocková pecka ve stylu posledních desek, ale najednou mi to dává smysl a skvěle to funguje.

Deska ale není tak industriální, jak bychom od Mansona čekali, byť jeden z úvodních singlů Raise the Red Flag industriální prvky obsahuje a k tomu ještě skvělý refrén. Také se mi líbí, že má každá sloka jinou zpěvovou linku, do které skvěle groovuje basa.

Zvukově je deska zabalena do příjemného zvuku, není ani příliš moderní, ani se nesnaží o nějaké velké retro. Songy jsou opravdu variabilní a každý je jiný. Například Death Is Not A Costume má synthpopovou sloku a následně vyustí ve skvělý rockový refrén s chytlavou melodickou linkou opět odkazující na starší tvorbu.

Písně se dost liší i náladou. Například temně laděný titulní otvírák One Assasssination Under God je podbarven tvrdou metalovou rytmickou kytarou a s teskným refrénem, naproti tomu Sacrilegious je trochu veselejší a skočná věc, která mi trochu připomíná Disposable Teens z alba Holywood. Další singl z desky As the Secrects Within je ale opět temná záležitost s typickými až hororovými vyhrávkami, které jí podbarvují. Opět ale v jeho středu stojí skvělý refrén, který možná nefunguje na první poslech, nicméně u mě vůbec nefungoval ani jako singl, ale v rámci desky se mi dostal opravdu pod kůží.

Mezi mé nejoblíbenější skladby na desce patří Meet Me In the Purgatory, která Mansona představuje v poloze klasického gothic rocku, který mi hodně připomněl elektroničtější desky Paradise Lost. Je zde naplno využit Mansonův skvělý pěvecký potenciál a zvláště ke konci skladby se nebojí refrén i více procítit a přidat na intenzitě.

Co mi ale opravdu vyrazilo dech, je skladba Sacrifice of the Mass, která celé album uzavírá. Věc začíná na španělku a už při prvních tónech mi způsobuje to pověstné mrazení v zádech. Skladba má až „floydovské“ ražení a na ploše šesti minut vás zvládne opravdu zaujmout, a to i přesto, že se nijak zásadně nerozjede. Nádherný závěr tohoto skvělého alba.

Marilyn Manson doručil desku, která mě opravdu velmi příjemně překvapila. Nikdy jsem nebyl jeho skalním fanouškem, ale jeho staré desky jsem poslouchal rád. Ačkoli už ho mnozí (včetně mě) odepisovali, nečekal jsem, že ještě vydá něco, z čeho budu takto nadšen. Desce prakticky není co vytknout a k dokonalosti jí chybí jen druhý díl, na který se opravdu těším.