Datum vydání: 8. listopadu 2024
Vydali: Agonia Records
Žánr: old school death metal

Massacre chrlí vydání jak na běžícím pásu, jen letos je to s dvěma EP již třetí release. Sama kapela album prezentuje jako návrat k death metalu konce 80. let, ale osobně si nemyslím, že ten takto zněl. Massacre totiž vydali něco, co z jejich zašlé slávy připomíná snad již jen logo.

Devíza Massacre pro mě vždy byly pomalejší, zatáhlé, temné a epické skladby se silně rozehranými kompozicemi a vygradovanými motivy. Nic z toho zde bohužel nenajdeme. Kapela sází spíše na kratší, rychlejší skladby s až hardcore-punkovými motivy a tuctovými deathmetalovými hoblovačkami. Trochu mi v této poloze připomínají Autopsy, nicméně Massacre tahle poloha vůbec nesedí.

Na první poslech jsem z desky neměl absolutně žádný pocit, skladby na mě měly úplně nulový dopad a nezaznamenal jsem v nich žádný riff nebo část, která by mě zaujala. Když už se objeví zajímavý riff (v drtivé většině se jedná o ty pomalejší) nebo moment, okamžitě je opuštěn a zabit nějakým jalovým a hloupým riffem, co úplně zkazí nabitý dojem.

V podstatě mi celá deska přijde jako soubor naskládaných riffů za sebe bez nějaké větší myšlenky nebo konceptu skladeb, byť se deska jako koncepční a textově inspirovaná dílem H .P. Lovercrafta tváří. S každým dalším poslechem se pro mě pocit bezbarvosti a fádnosti nahrávky navyšuje a i po více posleších vlastně nemám žádný moment ani skladbu, kterou bych vypíchl.

Další věc, která mi brání se do nahrávky dostat, je opravdu podivný zvuk. Deska má zvláštní mix, skoro si říkám, zda vůbec byla mixována. Zpěv je strašně nahlas a zbytek nástrojů zní jakoby pod dekou, jako by kapela hrála dvě patra pod Kamem Lee, který vše přeřvává. A to ten zpěv není nijak zajímavý, spíše otravný a přeplácaný spoustou vrstev. Vyhrávky jsou také strašně vypálené a opět se pod nimi ztrácí nemastné neslané kytary a utopené bicí. Celé to zní jako nějaké promo demo, ve kterém si kapela nanečisto zkouší skladby. Toto za retro záměr již schovat nelze.

Deska má také dost podivnou dramaturgii, kdy intro následuje až po první skladbě, na albu jsou pak ještě další dvě. Je to samozřejmě nejspíš Kamův umělecký záměr, ale poslechu to moc nepomáhá.

Úvodní věc Fear of the Unknown je tuctový death metal s nezajímavým riffem a opravdové Massacre připomene snad jen v jedné pomalejší části. Rituals of the Abyss připomene klasické Massacre pouze v pomalejším počátečním riffu, bohužel je protkaná nepříjemným pokřikem „Hey“, který to celé degraduje. Pak ale bohužel vše zrychlí a atmosféra je v čudu, více vrstev zpěvu na sebe vše zabije, následuje ještě pár vidláckých vyhrávek a to je vše. Další skladba Ensnarers Within zaujme jen thrashovou částí a krátkou šlapavou pasáží, opět se to ale celé ztratí ve fádním celku. Death May Die se podobá předchozím skladbám opět jako vejce vejci.

The Colour Out of Space, další nezajímavá skladba s jalovým riffem, od přechozích skladeb se liší snad jen větší délkou. In the Lair of Legacy Leeches z letargie vytáhne zase jen o něco rychlejším tempem, bohužel je opět podbarven stále stejnou variací na to samé. V The Things That Were Shall Be Again je aspoň pokus ozvláštnit vše sypačkou a na konci se trochu zpomalí, to je ale tak vše. A takhle bych vlastně mohl pokračovat až do konce desky.

Kdybyste mi pustili jednotlivé skladby samostatně, nepoznám je od sebe, a určitě to není jejich složitou kompozicí, která by vyžadovala další poslechy, naopak mě deska každým dalším poslechem ještě víc irituje, nudí a další rozměr se rozhodně nedostavuje.

Je to škoda, na Necrolution jsem se těšil, ale výsledkem jsem fakt zklamán. Doposlouchat se deska samozřejmě dá, ale nahrávka mi nepřináší absolutně žádnou radost, takže bohužel s čistým svědomím nemohu dát ani průměr. Tohle jsou sakra Massacre, a tohle je sakra málo!