Datum vydání: 29. listopad 2024
Vydali: Profound Lore Records
Žánr: melodic death/black metal

Před pěti lety jsem tu mírně přecenil jejich debut, když o desce jsem tehdy napsal, že stojí za pozornost, ale do dnešních dnů jsem se k ní vracel jen zřídka. V roce 2021 jsme na Marastíčku recenzně vynechali nástupce Offscourings s opravdu mimořádně odpudivým obalem. Měl jsem v plánu přezíravě vynechat i novinku – alespoň zpočátku. Jenže ona se pomalu a nenápadně vplížila do přehrávače a začala si nenasytně ukrajovat můj poslechový čas, až se stala jednou z nejposlouchanějších desek přelomu roku. Pokusím se nastínit proč.

Mefitis se emancipovali od svých vzorů, kterými, alespoň zpočátku, byly hlavně finské technické kapely, a vytvořili dílo, které je ryze originální. Sami se žánrově označují jako dark metal, což je pojem pro mě zcela prázdný. Snad se dá jejich styl popsat jako melodický death metal s prvky black metalu nebo spíš gotiky a doomovými doteky, místy připomínající staré české kapely jako Parasophisma, které se podobnými stezkami vydaly na přelomu tisíciletí.

Mefitis jsou ovšem svou technikou přece jen na trochu jiné úrovni. Riff střídá riff s takovou lehkostí, že skladby působí velice organicky a živelně. Nejde o exhibici hudebního umu – každá pasáž má svůj význam, každé sólo, a že jich tu je, je zasazené do příběhu. Tato technická kvalita dává hudbě hloubku a dynamiku, která umí překvapit.

Všechny nástroje a i jejich souhra jsou na vysoké úrovni, tady je co vychutnávat. Za pozornost stojí, že se o ně dělí (pokud Metalová encyklopedie je správně nakrmena) Pendath – bicí, kytara, basa, vokály a Vatha – kytary, basa, vokály. Naopak slabým momentem desky je vokální tvorba, v první řadě přílišné zapojení melodického zpěvu. Na desce se zpívá hodně a ve spoustě různých poloh, ale melodické zpívánky jsou tím, co mi brání ponořit se do nahrávky Mefitis a pořádně si ji užít.

Popis alba si rozdělím na dvě části, které jsou už v názvu desky odděleny a byly i nahrávány každá zvlášť:

• The Skorian otevírá desku poměrně velkoryse. Je to přímo smršť riffů a rytmických změn, kde se agresivní melodie prolínají s náhlými momenty klidu. Skvěle využívá dynamiku mezi intenzitou a klidem, čímž zdatně vytváří napětí. Fantazijní svět této části desky evokuje pochmurné bojiště, kde každý tón zní jako úder zbraně. Tady všechno funguje na výbornou.
• The Greyleer představuje kontrastní kapitolu s melancholičtějšími motivy a tady už tolik chválit nebudu. Opakující se melodické fráze rádoby budují hypnotickou atmosféru, zatímco disonantní kytarové motivy možná mohou připomínat chaotický průběh bitvy. Jenže tato část působí více než jen lehce kýčovitě. Vinen je především výše zmíněný nepovedený a všudypřítomný melodický vokál.

Jak již bylo zmíněno, deska vznikla při dvou nahrávacích seancích. Obě části společně tvoří celek, navíc samozřejmě rozdělený ještě do jednotlivých skladeb. Co do hodnocení je to střet výborné a, řekněme, dobré nahrávky, jejíž zvuk je v obou částech naprosto v pořádku. Nahrávalo se analogově a poté zpětně digitalizovalo – možná i díky tomu je vůči posluchači zvuk nezvykle přívětivý, jako by spojoval syrovost s hřejivým organickým soundem.

Atmosféra desky vyloženě navozuje fantazijní eposy. Naštěstí ne miliardkrát přežvýkané tolkienovské příběhy. Mefitis mi evokují spíše svět Joe Abercrombieho, kde krev a bláto stírají iluze, nebo temnotu Malazské knihy padlých. Kdyby si Mefitis zachovali tvář ze Skorian na celé desce, mluvil bych o výjimečné desce, takto sice doporučuji, ale s výhradou.