Datum vydání: 11. říjen 2024
Vydali: Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip
Žánr: psychedelic rock, instrumental, prog rock

AKT I

Jáma hluboká, díra divoká,
okrasný list jitro uvítá,
nový den to slunko raní,
krvácí z ran, zrak si chrání.

Nemá cenu bát se hloubky,
leží tam již v plísni stovky
větví, listí, jara zmar,
hlubin smrad, toť je můj dar.

Z jara květ a život plný,
listopad pak hroby plní,
čekám, až mě přijme zas
tmavé roucho z vodních řas.

AKT II

Temným městem krok,
bota za botou hledá si cestu hlubokým prachem
ulicemi pokrytými neonovým žárem.

Žalem, slzami, sestoupí do pradávných jeskyní, doplní
pohledy starých mužů v tmavých oblecích,
těkavé pohyby nymf,
nejasné zprávy vědomí,
nového světa soukolí,
starou harmonii zničí a spaluje provždy,
náhradou chaosu ryk.

Do ulic se už nevrátím, zůstanu zde, napořád, navždy.

AKT III

Šli jsme jabloňovým sadem, drželi se za ruce
- Proč jsou tu včely?
- Aby mohly stromy žít
Sebrala jablko ze země, zakousla se
- Proč je tak dobré?
- Aby děti radost mohly mít
Podívala se na mě smutným pohledem
- Můžu být navždy dítě?
- Můj život máš si vzít

Šli jsme mlčky, došli k propasti,
dívali se tiše,
hladina, moře, jen listí stromů,
ohryzek vzala, hodila dolů.
- Už nechci být dítě
Vrátili jsme se domů a já už se nikdy neusmál.

AKT IV

Zůstal jsem sám v baru. Jako obvykle. Smutný i veselý zároveň. Tak jsi to chtěl? Tak už to chodí, něco přijde, něco odejde, nikdo nezůstane navždy, nic není neměnné, něco dáš a něco si vezmeš.

Jsou věci, které bych raději nedal a jiné zas co bych nevzal.

Nevzal bych čas, radost, či úsměv, jsem stále živ.

Vydám se tedy zpět do neonem prozářeného světa.

V sumě...

Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip opět na lehce podivném žánrovém rozhraní, do kterého ovšem nikde na Soul Retrieved nevjedou celým svým tělem. Je to škoda? Místy ano, místy ne. Placka nedovede na celé své šíři vtáhnout posluchače do magie, na druhou stranu nabídne dostatečně pestré Polohy, aby dovedla bavit téměř kdekoliv.

Líbí se mi melancholie – kterou si samozřejmě svým postiženým naturelem interpretuji depresivně – především v úvodní Full Divinity a Transcendental Trickery. Hlavně první flák dovede šikovně pracovat s náladou, chtěl bych tohoto víc. Chaos Insignia pak funguje kompletně jiným způsobem a voilà, OOBBT skóruje i v módu lehce upoceného jazzového večírku. Konečně, pokud bych měl někde být lehce kritický, tak, odpusťte mi ta slova, v nepříliš inventivní pozdně-střední pasáži závěrečné Soul Retrieved, kde přeci jen prostor byl ještě jednou rozehrát nějaký menší obřadní taneček před poměrně dominujícím závěrem.

To ale nic nemění na tom, že album JE zdařilé. Byť se nemusí zaručeně odvděčit ortodoxním lapačům komplexních, weird a jinak ultimátně progresivních projektů. I mně by se album líbilo, ne že ne, v polohách poněkud rozbitějších, protože ty OOBBT umí, ale jsem i tak (nebo možná právě proto) naprosto přesvědčený, že si najde cestu k mnoha - místy i nečekaným - posluchačům.