Datum vydání: 6. prosinec 2024
Vydali: Nuclear Winter Records
Žánr: death metal, black metal

Sarcophagum je relativně nový projekt členů a ex-členů dobře známé australské deathmetalové kapely Golgothan Remains. Sešli se tu Matt Hillman - kytary, Adam Martin - basa a ex-zpěvák GR Chris, sestavu doplnil Robin Stone, bubeník velkých kvalit, který hraje mmj. v Evilyn a Norse a který poslední dobou jako session hráč nahrává desku za deskou, např. Fleshbore, Felgrave a mnoho dalších.

To nejzásadnější jméno, které se skloňuje ve všech pádech v recenzích aktuálního alba Sarcophagum, je (vedle logických vazeb na Golgothan Remains) především a nezbytně Ulcerate. Všudypřítomnému srovnávání s Ulcerate se nelze vyhnout a pokud to eventuelně Sarcophagum sere, je mi líto, ale měli složit album, které by tak intenzivně legendární Novozélanďany nepřipomínalo. Podstatné je ovšem také říct, že právě vzhledem k tomu, že (zejména pozdní) Ulcerate vysoce uctívám, dostali napodobitelé v mém přehrávači velký prostor.

Začneme několika nikoli nepodstatnými rozdíly. Zatímco Ulcerate je potřeba vstřebávat poměrně dlouho, Sarcophagum jdou do ucha tak snadno, že už při třetím poslechu dobře tušíte, co bude následovat. Bohužel, je tím pádem taky jasné, že riffy se začínají zajídat proklatě rychle. Vystát nekonečné opakování některých triviálních vyhrávek (v první Ritual Pillars Burn asi nejvíce) je už při čtvrtém poslechu náročné. Nebýt ekvilibristiky a dobré dynamiky bicích, Sarcophagum by se ohromně rychle zajedlo a zařadilo výkonnostně k průměru.

A v čem je kromě celkové atmosféry taková blízkost k Ulcerate ještě značena? Tím hlavním nástrojem, který budete na desce vnímat nejvíce, je bicí sestava. Samozřejmě Jamie Saint Merat je jen jeden, ale i Robin Stone umí opravdu pěkně naložit. A i když jsou oproti Ulcerate všechny nástroje co do přínosu pro kompozice skromnější, dohromady umí vykouzlit přesně tu temnou náladu, se kterou Ulcerate tak umně na posledních deskách (řekněme od Shrines of Paralysis dále) pracují. Atmosféra zmaru je tu zdárně zhmotněná do hudby.  V této souvislosti vedle neustálého skloňování Ulcerate přihodím jako aluzi i Suffering Hour a jejich cyklické riffy, na které je vzpomenouti hodno.

Co se výsledného zvuku týče, tak jako hudebníci v mixu, i já musím separátně vypíchnout vokál. Chrisovo řvaní je na více než slušné úrovni, dokonce mi vytanulo srovnání s legendárním Sylvainem Houdem (pro nepamětníky – jde o pravěk prvních desek Kataklysm). Při poslechu Sarcophagum jsem si ale vícekrát říkal, jestli je opravdu nutné, aby každá skladba byla silově nařvaná, jestli by tu a tam nebyla vhodnější jiná vokální poloha, nebo snad (v závěrečné více než patnáctiminutové eponymní The Grand Arc of Madness například) absence zpěvu.

Vzato v celku, jde o více než slušné album, které ale rychle dojíždí na omezený počet nápadů. Na těch 34 minut hudby, které Sarcophagum na albu předkládají, sice dozajista vystačí, několikrát zopakovat se album také nechá. A fér je dodat, že kdyby šlo o debutovou desku zatím neznámých muzikantů, nejspíš bych byl při udílení bodů štědřejší. Jenže ve srovnání s nekonečnými repeticemi alb Ulcerate, kteří dělají vlastně totéž, je to málo.