SHAARIMOTH – Devildom

recenze black/death
vaněna
Hodnocení:
8.5

Okultní death metal nejvyšší jakosti.

Datum vydání: 31. únor 2024
VydaliWorld Terror Committee
Žánr: blackened death metal

Shaarimoth lze již od jejich prvopočátků v roce 2005 charakterizovat jako okultní, technický, atmosférický, někdy melodický death metal, a možná i death/black. Cokoli si z takto umíchaného kotlíku guláše vytáhnete, jen stěží vystihne skutečnou podstatu Shaarimoth, kteří všechny jmenované žánry poctivě míchají.

Jejich postupy vždy působily trochu divně, nezvykle a možná až krkolomně. Tahle norská kapela své skladby stavěla vždycky trochu jinak než „se“ má. Důvodem ale není a nikdy nebyla neobratnost, jako spíš vyšší ambice, a ano – to nejpodstatnější: originalita. Podobně bezohledně bourali kdysi hranice death a black metalu třeba Myrkskog, Arkhon Infaustus nebo Demigod. A stejně jako tehdy, i dnes u Shaarimoth se extra porce námahy při poslouchání rozhodně vyplatí.

Novou desku Shaarimoth budu hodně srovnávat s předchůdcem, protože právě silně okultní a rituální Temple of the Adversarial Fire z roku 2017 byla deskou, kterou se Shaarimoth zapsali do žlučí napitých srdcí uctívačů Temného pána.

Novinka Devildom je oproti předchůdci vzletnější a blíží se náladou elitářským black metalům jako je Mephorash. Ne ale s tak prázdnou pompou. Těch pár lehce cheezy riffů, které se soustředí většinou v úvodu, desce snadno odpustím vzhledem k celku. Ten totiž nejde posluchači zdaleka tolik vstříc, jak by napovídal příjemný zvuk a jak je běžné u blackmetalistů podobných sfér – z těch budu jmenovat jako první Thy Darkened Shade, se kterými Shaarimoth sdílí nejen Semjazu v sestavě, ale také velmi pamětihodný čtyřsplit SamaeLilith: A Conjunction of the Fireborn.

Jak tedy Shaarimoth na novince zní? Najdeme tu staré Behemoth, špetku Nile, nebo snad modernější sumérský Sijjin, směrem k podiv(uhod)nému death metalu ukazuje šipka s nápisem na Demigod. Francouzský bubeník CRS (Ruïm) a Semjaza (Thy Darkened Shade) jsou opravdu nebývale silná rytmická sekce, jak dokazují například ve skladbě The Midnight Sentinel. Silné melodie při poslechu Devildom dají vzpomenout díky náladotvorbě i na Acherontas, výše již zmíněné Mephorash nebo Order of Orias.

Tyto kapely ale ohýbají své velebení temnoty směrem k velkoleposti, často však „se slevou“ neboli poněkud lacině. Oproti nim jsou Shaarimoth stále pevně zakořenění v death metalu a přes všechno pozlátko, pro okultní atmosféru nutné, se drží riffů a umí sypat. Neplní dlouhé minuty prázdnými zpívánkami (ano, jednu tu taky najdeme, Gloria Satanas… ehm ehm). A i když ostrý, spíš než deathmetalově sytý zvuk kytar odkazuje k blackmetalovým smečkám devadesátých let (teď z výše jmenovaného čtyřsplitu připomenu i Inconcessus Lux Lucis), a Shaarimoth tak nade vší pochybnost přiznávají oddanost černému umění, jejich okultní death metal je pořád především hudebním zážitkem a ne nabubřelou prázdnou pompou.

Posluchač si přijde na své díky častým rytmickým změnám a ne zcela obvyklé skladatelské postupy jej nenechají nekonečně kolébat při pozpěvování refrénů (Blade of Malediction). Frode Ramsland (kytary) nezahálí a vyplňuje mezihry rozklady akordů, přidává minisóla, takže atmosféra se s riffy a vyhrávkami na Devildom snoubí ve vzácně vyrovnaném poměru. Rune Andreassen (vokály) dal zjevně do tvorby srdce, je to hlavně jeho zásluha, že materiál má docela drsné vyznění, přestože jinak jde album velice příjemně do ucha.

Oproti předchozímu opusu ubrali Shaarimoth na stopáži pouhých šest minut a přesto působí Devildom daleko kompaktnějším dojmem nejen než Temple od Adversial Fire, ale taky než materiál ze Samaelilith.

Mix M. Zecha (Church of Sound) a mastering V. Santury (Woodshed studio) vytvořil zvuk, který se jen málo podobá brutálnímu death metalu, jak ho většinou známe, album se poslouchá i na skromných sluchátkách velice dobře. Těším se na vinyl, protože předpokládám, že při vyšší hlasitosti se rozehraje ještě lépe. Dokonce i obal balancuje na hranici kýče na té přijatelné straně.

Po úvaze, kterou jsem nechal více než dva měsíce a 16 poslechů zrát, prohlásím Devildom za dosud nejlepší desku Shaarimoth a určitě ji nejen ortodoxním vyznavačům temnoty vřele doporučím.


Vložit komentář

mIZZY - 16.01.25 10:40:28
Já v tom více než všechny zmíněná jména slyším hlavně Behemoth a docela i Bölzer, a to jak v dobrým slova smyslu, tak i tom špantým. Jakože je to dobrý album, po hudební stránce určitě, ale furt jsem se nepřenesl přes ty přehnaně teatrální vokály (Blood covenant např., kde beztak hostoval Okoi, ne?). Semjazovy TDS maj ty vokály taky už kolikrát na hraně, ale za mě furt gut, Shaarimoth se satanužel pro mě překlápí spíše na tu druhou stranu.

Zkus tohle