Kdo někdy viděl norské Shining živě, dokáže si představit jejich nástup na scénu. Koncert sotva začíná, kapela se na pódium přiřítí jak velká voda a začne do vás bušit ten svůj energetický koktejl. A přesně takhle začíná i jejich poslední deska. Úvod je radikální, jazzcore námrd á la John Zorn a Zu dohromady. Jo, Munkeby na to jde chytře. Posluchači dát nejdřív do ksichtu pořádný dělo. „Abys na sebe upozornil, nestačí zapálit na zastávce MHD odpadkový koš, musíš lidi praštit po hlavě lopatou!“

Funguje to. Freejazzový Admittance po minutě končí a zavládnou staré pořádky. Rozuměj, International Blackjazz Society je po formální stránce One One One číslo dvě. Devět skladeb, hrací plocha lehce překračující 35 minut, písňová struktura přehledná. Progres se zastavil. Skupina předtím vždy přišla s nějakou významnější změnou v projevu, to se teď nekoná. Zavládne tak u progresivců, kteří chtějí po svých hudebních miláčcích neustálý vývoj, zklamání? Nemyslím si.

Jedna věc přesto praští přes uši hned na první poslech. Skupina i přes syrový zboosterovaný zvuk, kterým v první půli 90. let řezali sluchovody Nine Inch Nails, poněkud vyměkla. Stačí se podívat na personální pozadí nahrávky a začne to dávat smysl. Mix dostal na starosti Sean Beavan (Depeche Mode, A Perfect Circle, Slayer), mastering Tom Baker (Nine Inch Nails, Deftones, Beastie Boys). Shining ovšem pořád nejsou industriálně rockovou tancovačkou na první signální. 

„Why join the ones you beat?
 Why walk in circles?“

Takhle se ptá Munkeby v roce 2013 lidí v Blackjazz Rebels. Je fakt, že leader kapely po odchodu posledního zakládajícího spoluhráče, bubeníka Torsteina Lofthuse, je na všechno v Shining sám. A dělá si to stále po svém. Jak ale název alba naznačuje, i on listuje v hudební knize života zpět na stránky, kde už si jednou četl. Neznamená to přímo, že by z nich do nových kapitol vkládal odstavce stylem ctrl+c ctrl+v, ale určující vlivy se začínají opakovat i u něj.

Jak už jsem naznačil, písně mají podobnou formu, jak je kdysi dávno vymysleli Beatles. Sloka a refrén pojaté tradičně, žádné zrádné lichodobé rytmy. Prostě tvrdší rock’n’roll, bumčvacht s hajtkou na sudou dobu, všude možně zmiňovaný jazz je tatam. (Opravdu nestačí foukat do saxofonu a tvrdit, že hraju jazz.) Nervní a trochu vyšinutější momenty si Munkeby a spol. schovává na druhou třetinu písní. Frontman provětrá klapky saxofonu, produkce nakyne, zbytní a zhoustne – slyš třeba zprvu bezelstnou klipovku Last Day. V ní tenhle kus dostane chilli šmrnc až při temperamentním Munkebyho sólu. Je tu znát neustálé přecházení mezi konvencí a nenormálností. Na jedné straně občasné Munkebyho až fotbalově nevkusné skandování, na břehu opačném stojí jeho rozrušený vokál a se sebou tokající skřípající kytary. A zvrhlé „vysmažené“ klávesové rejstříky kapelu stále posouvají z mainstreamu do avantgardy. Tady si vzpomenu na Ala Jourgensena, když se s Paulem Barkerem během nahrávání Filth Pig a Dark Side of the Spoon váleli v tunách heroinu...

Zápory? Možná bubeník Tobias Ørnes Andersen. Nejslabší článek kapely, který si v kostrbatějších rytmech moc neví rady, jak zaplnit prázdný prostor bez chrčení basy a dunění kytar. Zkuste House of Warship a Thousand Eyes (čas 3:30) – tady je to slyšet.

Plusy? Dramaturgie alba. One One One jelo po celou dobu v jedné linii, kdežto loňský zářez se v průběhu mění jako chameleon. Je to jízda na horské dráze. Úvod freejazzově neuspořádaný, pak dvojice hitovek, dokonce dojde i na baladu House of Control! Tohle asi moc lidí nečekalo, ne? Ale po ní hned otočka do regionu brutality. Závěrečná Need je agresivitou ultimátní a nemusela by se schovávat ani na přelomovém schizomajstrštykuBlackjazz.

Co naplat, Munkeby stále umí. Stačí vyndat sluchátka a člověk zjistí, že International Blackjazz Society toho schovává víc, než se na první poslechy může zdát. Palec nahoru!