Datum vydání: 17. února 2025
Vydali: WV Sorcerer Productions, Oracle Records, Ramble Records
Žánr: dark folk, šanson, psychedelic folk rock, avant-folk, ambient, drone 

Sophia Djebel Rose, francouzsko-marocká zpěvačka a kytaristka tu hrála před rokem (Punctum, hřbitov v Telči i jinde). Předchozí nahrávka Métempsycose mi přišla spíš „jen“ dost fajn, ale živě skladby působily silněji. Myslím, že částečně už hrála i materiál z aktuální Sécheresse (určitě Blanche Biche), překvapily i divočejší, „čarodějnické“ polohy.

Oproti předchozí nahrávce v úvodních dvou skladbách absentuje kytarové brnkání, v Au Verger zpěv doprovází pouze přírodní zvuky, v L'Homme potemnělý ambientní podkres. Sophiina barva hlasu a styl zpěvu, místy prokládaného deklamací i křikem, působí v nižších a středových polohách až uhrančivě. Značně k tomu přispívá i francouzština – ty pro našince téměř nevyslovitelná slova, hrdelní i jiné zvláštní hlásky a intonaci mě dost baví poslouchat. Zaujme spektrum a míchání různých harmonických přístupů, k čarovnému dojmu přispívá i náležitě naechované nazvučení a práce s vícehlasy. V některých výškách je kompatibilita s mým uchem/cítěním o trochu nižší, ale moc jich není.

Djebel (přiznaně) čerpá inspiraci z těch divnějších, magických, těžko zařaditelných nahrávek Nico (od/včetně The Marble Index, 1968-), ale také méně známé/ých Catherine Ribeiro + 2bis/Alpes, kteří na přelomu 60. a 70. let křížili francouzský šanson s folk-rockovou psychedelií. Ribeiro (spolu s Bas Sheva, Yoko Ono a Patty Waters) v těch nejvypjatějších, až démonicky působících chvílích, jakoby předznamenala příchod Diamandy Galás o 10 let později. A i Galás se Rose v některých momentech (!) blíží (nebo i The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud či Aghast), zmínit lze i Buffy Sainte-Marie (Illuminations) nebo Jarboe.

Singl-klipovka Blanche Biche (Bílá laň) je povedená, dramatická, moderní úprava francouzského středověkého tradicionálu s (jak jinak než) tragickým, kanibalským koncem. Většina desky je spíše klidnější, někdy až ambientní, ale místy se trochu „rozjede“ na folk-rockovou hranici. Převládají tmavší a zádoomčivější nálady, ale najdou se i světlejší, energičtější záchvěvy. Odér tajemna je všudypřítomný a místy, zvláště v závěru titulní a poslední Les Noyés (Utopenci), vokály i hudba navozují až atmosféru sabatu či spiritismu.

Hlavním nástrojem a tahounem je jednoznačně vokál. Doprovodná kytarová brnkání, tremola atd. na lehce zkreslenou, elektrickou (či elektroakustickou?) kytaru jsou poměrně úsporná, ale disponují dostatečně hypnotickými motivy a zajímavými detaily či změnami. V BB a titulní by možná menší zkrácení nevadilo, ale většinou mi to ani na mysl nepřijde.

K omamnosti přispívá i časté droneování – ať už na kytaru či harmonium v Sécheresse (Nico + trošku The End od The Doors?) a Pareille, ambientní modular synth aj. zvuky v pozadí, někdy i perkuse. V melodiích lze občas slyšet i závany Španělska, předního východu či severní Afriky - marocké kořeny umělkyně? V Les Noyés zvuk kytary evokuje i goth rock/post-punk. Teoreticky to může oslovit i fanoušky Messa, byť nejde o metal.

Promo text hudbu doporučuje i příznivcům Emmy Ruth Rundle a Marissy Nadler, s čímž lze s rezervou též souhlasit, případně bych doplnil i ranou (resp. folkovější věci) Chelsea Wolfe, byť je Sophiina hudba ve více ohledech jiná, trochu méně prvoplánově líbivá, divnější, více „magická/hlubší“ (?), zkrátka pro mě výrazně lepší. Zvuk super, obal pěkný. Čas ještě ukáže, ale zatím v rámci +- srovnatelné hudby jedna z nej desek za minimálně rok, spíš déle.