Obvyklé úvodní kdo, co, proč, s kým, kdy a jak jsem už důkladně probral v loňské recenzi 7'' Hellbound, takže se teď mohu plně věnovat jen letošní dlouhohrající desce. Co se za ten rok a dva měsíce změnilo? Oproti převážně přímočařejšímu EP je tu znát posun a zlepšení - a to prakticky na všech frontách. Svým způsobem jde i o částečný návrat na cestu k atmosféričtějšímu, výpravnějšímu, ale i hráčsky a kompozičně propracovanějšímu a stylově rozmanitějšímu pojetí velké desky Dr Doom - Everyone is Guilty (2012).

Grindcoreové riffy a sypačky jsou tu sice pořád zastoupeny v hojné míře, ovšem znovu výrazně zesílil vliv black (typická tremola a disonantní rozklady najdeme ve většině skladeb), death (nejvýrazněji asi v Death of the Individual), nebo i sludge metalu. Aktuální počin má celkem jasně danou dramaturgii, začíná i končí delšími, temně dystopickou, tíživou atmosférou nasáklými skladbami Rites of Sorrow a titulní Misanthrophy, které se valí spíše ve středních až pomalejších tempech. Tato metalovější valivost, ve které Teethgrinder skvěle fúzují prvky sludge, black a death metalu, hardcore a snad i něco z post-rock/metalových vod je pro toto album obecně charakteristická, stejně jako zmiňovaná pesimistická nálada, kterou podtrhují i samply mluveného slova z různých filmů. Vyzdvihnout musím zničující průstřel Vitrol, nejen svým názvem evokujícím spojitost s Anaal Nathrakh, výtečná je i zběsilá Discomfort s působivou gradací ve své druhé části, valivý, odsekávaný drtikol Iron Jaw, nebo i asi stále nejlepší skladbu Teethgrinder 187, která zazářila už na loňském sedmipalci. Jako slabší článek mi tu vychází snad jen crustová Plagued by Existence, na níž zaujme snad jen skvěle vybrané outro (tuším Jack Torrance/resp. Nicholson z Kubrickova The Shining?) - vlastně bych jí s klidem vynechal.

Všichni členové kapely na sobě zamakali i co se týče hráčských dovedností, u bicích kromě Wiegerova výkonu chválím mohutnější a údernější, ale zároveň i o něco méně umělý zvuk, než byl na EP, rytmičák konečně pořádně diktuje i v sypačkách. Potěší i výrazná, drnčivá basa. Na ještě o něco ječivější projev zpěváka Jonathana, který má (spíš seitanžel) blíže k projevu původního zpěváka Dr Doom Eliho (v některých pasážích mi dokonce připomněl i Luciana – ex-Ephel Duath), než k zlověstnějšímu Michelu Nienhusovi na Everyone is Guilty, jsem si musel chvíli zvykat, a i když se mi povětšinou jeho řev líbí, drobné výhrady k němu stále mám. I proto vítám osvěžující vstupy growlu basáka Jabea stejně tak i hostujících vokalistů – Svena z Aborted a Matta z Exhumed.

Album bylo z větší části nahráno u kapely ve zkušebně (až na vokály, které byly nahrány ve studiu Hewwehetover), pod taktovkou producenta a ex-Dr Doomáka Jb vd Wala (mj. basáka Herder a Aborted). Mohutnější, hutnější, řekněme i „metalovější“ zvuk podle mě desce sedí. Zdravá špinavost zůstala zachována, s hlasitostí se to při masteringu možná o kousek přepísklo, naštěstí nedošlo k „PETflaškizaci/zumělohmotnění“, což jde často s tímto faktorem ruku v ruce, takže i v rámci zvuku jsem vlastně více méně spokojen.

Přestože musím Teethgrinder převážně chválit, stejně se nakonec, zvláště při přímém srovnání, dostávám k podobnému závěru jako u loňského EP, byť je tentokrát onen kvalitativní rozdíl o znatelný kus menší. Ani na dlouhohrající desce se jim ještě zcela nepodařilo vystoupit ze stínu doktora Dooma. Jeden příklad za všechny – schválně si srovnejte strhující „zavírák“ Apollo's Death z EIG s titulní skladbou na desce aktuální.

Jsem však přesvědčen, že obě vystoupení Teethgrinder - 7. 7. v rámci Thirst for Grind v pražské Modré Vopici a o dva dny později na trutnovském Bojišti v rámci OEF - budou rozhodně stát za návštěvu.