The Body jsem měl zaškatulkovaný jako eklektickej mišmaš žánrů, kterej míchá metal, elektroniku, pop a já nevím co ještě, a má přitom řekněme trochu vyšší umělecký ambice. Vzhledem k jejich výkonosti (krom vlastního alba cca každý dva roky maj spoustu kolaborací, namátkou s Lingua Ignota, Bummer nebo Full of Hell, kdo to má všechno stíhat) si netroufám tvrdit, že tak fungujou na každý nahrávce, ale aspoň na předchozí dlouhohrající desce I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer to byla hodně různorodá směs napříč žánry. Stejně tak u letošního alba A Grave Of A Dog, vydanýho pod hlavičkou Sightless Pit, na kterým se krom Lea Bruforda z The Body podíleli taky lidi z Lingua Ignota a Full of Hell.

A tak mě novinka I Have Seen All I Need To See docela zaskočila, protože jde víceméně o čistej drone/noise/doom monolit, oholenej takřka na kost. Tatam je bohatá instrumentace předchozích alb, tady je až na pár drobnejch výjimek jen bicí a kytara. Tatam jsou všemožný hostovačky různejch zpěváků, I Have Seen All I Need to See si vystačí jen s tradičním rykotem Chipa Kinga.

Základem desky je tak doopravdy masivní zvuk, kterej dává vyniknout všemožnejm distorzím, vazbením a echům, kterýma jsou kytary a bicí prohnaný. A i když je struktura zvuku až překvapivě bohatá (těch distorzí je mraky, a často se zajímavě prolínaj), výsledkem je bezútěšnej monolit, kterej především utlačuje. Skladby se pak daj rozdělit víceméně do dvou skupin: jedna se soustředí na masivní doom/drone rifáž (třeba The City Is Shelled nebo Tied Up an Locked), druhá spíš na abstraktnější hlukový koláže (A Pain of Knowing nebo They are Coming). Mně osobně víc vyhovuje poloha první, třeba taková The City Is Shelled je fakt skvělá, páč je tu jak mocnej riff, tak i jeden z mála zvukově barevnějších výletů – ke konci skladby se tu přidá plíživej klávesovej motiv, kterej ojediněle naruší jinak neprostupnou hlukovou hradbu.

Celkově mi střídmější přístup ke skládání u The Body sedí. I Have Seen All I Need To See díky němu má obzvláště strohou, utiskující atmosféru, která snadno pohltí. A když už přijde nějaká melodičtější vsuvka, tak působí nádherně šokujícím, narušujícím dojmem.

Je to tak, po hromadě experimentálnějších alb, kde The Body čím dál více koketovali s různou elektronikou, je tady prakticky čistě sludge/noise deska. Podobný přístup Chip King s Lee Bufordem v minulosti už párkrát zvolili, například na EP Master, We Perish, ale i deska Christs, Redeemers, když si odmyslíme pár samplů, je primárně hutný sludge. A vzhledem k tomu, že naživo se kapela prezentuje ve své nejvíce neandrtálské podobě, kdy jdou veškeré vyplňující či něžnější prvky stranou, pouze vás vždy umlátí primitivním hlukem, a je to to nejlepší, co od ní můžete chtít, dalo by se čekat, že I've Seen All I Need to See bude pořádný mrdanec.

Jenže problém je v tom, že i když se album na první dobu může tvářit jako extrémní, ve výsledku až tak ničivé není. A nemyslím si, že za to mohou například některé klidnější pasáže. Koneckonců, i na mém nejoblíbenějším albu od The Body All the Waters of the Earth Turn to Blood mám dost možná nejraději ty nejpomalejší části, a hlavně jistý kontrast podobné hudbě často prospívá. Na vině je podle mě tentokrát zvuk.

Je pravda, že distorze a různé efekty borci nešetřili, masivní a hutnej je fakt dost. Jenže méně je někdy více, a na rozdíl od výše zmíněných nahrávek, které se drží agresivního sludge vypraseného na maximum, je novinka až zbytečně moc umělá a ztrácí potřebný atak. Když doma pořádně ohulíte bedny, dosáhnete sice drtivého efektu, u kterého si možná vzpomenete na některý z koncertů, ale při nižší hlasitosti úplně nefunguje.

I've Seen All I Need to See tedy dovede splnit účel, je poměrně nekompromisní, ale jelikož není svou strukturou kdovíjak zajímavá ani přehnaně vyhrocená, vracet se k ní nejspíše nebudu. A na závěr dám příklad jednoho songu, kde to The Body v jednoduché, byť efektní podobě drhne fakt výborně.