The Body na svých albech vždy kombinovali surový sludge s drone/noise prvky, ke kterým se nebojí přidat i ambientní elementy, chorály nebo industriální údery s power electronics. Ve výsledku ani nevadí, že základ, který zaobalují vlivy z mnoha žánrů, je ryze primitivní. Na kolaboracích s dalšími avantgardními nebo i grindovými uskupeními to platí dvojnásob. Naživo však, kvůli faktu, že vystupují jen ve dvou bez výrazné podpory samplů, působí vyloženě neandrtálsky. Jak se ale říká, méně je kolikrát více, a když The Body své bahno zabalí do masivního zvuku, posluchač dostane velmi efektní masáž. V Praze se Chip s bubeníkem ukázal již dvakrát. Prvně na výtečném koncertu v Chapeau Rouge a podruhé v beznadějně vyprodané Sedmičce. O koncert roku se sice nikdy nejednalo, ale díky tomu, že jsem si z vystoupení pokaždé odnesl velmi pozitivní zážitek, po potvrzení letošního návratu do matky stověžaté se lístky kupují s předstihem.

Sklepení Underdogs', kde se hlučný večírek konal, patří v současnosti mezi nejpříjemnější prostory pro UG akce. Svým prostorným sálem navíc tentokrát umožnil návštěvníkům užít si koncert bez mačkání. Doufejme, že jej nedostihne podobný osud, jako většinu pražských klubů a budeme v něm svědky mnoha skvělých večírků.

K The Body se na turné přidalo další americké duo – Uniform. Ti ve středu s lehkým zpožděním hlučit začínali. Industriální beaty prořezávala noiserocková kytara a do mikrofonu štěkal vesměs hardcorový hlas. Na to, že aparatura v Underdogs' není kdovíjak velká, zvukově byli Newyorčané celkem masivní a určitě ne vyloženě špatní. Jejich projev částečně připomínal i noisovější a méně dravé Atari Teenage Riot. Rytmika beatů ve většině songů pobízela k tanečkům, jen škoda stereotypnosti a zbytečné délky tracků. Zkrátit skladby na polovinu a omezit ukňouraný vokál, jistě by byli o poznání zábavnější.

Před tím, než na pódium nastoupila hlavní hvězda večera, jsem se chvíli bavil s Chipem. Jeho druhá polovina Lee Buford evropské turné kvůli problému s dlouhým cestováním znovu vynechává. Chip King však nevystupuje sám, sehnal si opět vhodnou náhradu. Vzhledem k tomu, že čas se neúprosně posouvá a na pódiu se nic neděje, ptám se, kde má bedny. „Tentokrát bez nich, hrajeme přímo přes PA!“ usmívá se a říká, že zvukovka byla slušně nahlas. Následně vzpomínáme na tahání obřích Ampegů na úzkém schodišti v Chapeau a chválí si, jaké je oproti tomu letošní turné pohoda. The Body ale nenechali doma jen boxy, zmizely i bicí a kytara. Na pódiu zůstaly pouze dva stoly plné efektů a synťáků. Během čistě noisového intra se přesouvám do epicentra hluku a jsem zvědavý, jak budou hrát sludge bez kytary a bicích. Následně mi ovšem dochází, že na bahno mohu zapomenout. Harsh noise, to je oč tu běží. Skřípání, pištění a likvidace uší. Chipův jekot v hlukové stěně opět nelze téměř slyšet. Rytmika rovněž skoro vymizela. Jen industriální údery a pár beatů prolítne prostorem. Co však skvěle vyniklo, byly občasné samply. Především ve skladbě Empty Heart z pro mě do dnes nepřekonaného alba All the Waters of the Earth Turn to Blood, která byla jediným jasnějším momentem v málokdy přerušeném hřmění a jednoznačným vrcholem setu. Není ale důvod ke zklidnění a dvojice pokračuje v totálním nářezu. Noisový výplach trval přibližně půl hodiny, pak vše vypli a odešli z pódia. Konec. Přídavek nemá smysl.

The Body předvedli o dost odlišný koncert než minule. Nástroje nechali doma a vystačili si jen s hromadou krabiček. Když se však nad tím zamyslím, i přes všechny odlišnosti to bylo ve skutečnosti velmi podobné. Usměvavý Chip vždy přijede s novým kolegou, během třiceti minut předvedou totální hlukový námrd a jdou domů. Ještě štěstí, že nehrají hodinové sety, jinak bych se druhý den musel v práci dorozumívat znakovou řečí. Tak zase příště!