Datum vydání: 19. červenec 2024
Vydali: ugEXPLODE/God Records
Žánr: noise rock, metal, no-wave, experimental

The Flying Luttenbachers jsou dítě Waltera Weasela, který trápí noty už přes třicet let, během kterejch si kapelou prošlo už kolem třiceti muzikantů, čítající takový jména jako Aaron Dilloway (Wolf Eyes), Mick Barr (Krallice, Ocrillim), Ed Rodriguez (Deerhoof) nebo Tim Dahl (Child Abuse). Pravda, posledních pár let v New Yorku bylo o něco stabilnějších, ale tomu je s novinkou Losing the War Inside Our Heads konec. Luttenbachři se vrací na místo činu, do Chicaga, kde to všechno začalo, a Walter tentokrát vzal skladatelský otěže téměř výhradně do svých rukou.

S tím přicházejí důležitý změny. Sestava je po několika bohatýrskejch letech zase osekaná na minimum: bicí, basa, kytara. Většina materiálu je puntičkářsky poskládaná bez prostoru pro improvizaci (sám se sebou se improvizuje blbě, takže jen v druhý Excruciation, na který se podíleli Luke Polipnick na basu a Charlie Werber na bubny). Ale hlavně je citelná taktovka Weasela, kterej to tentokrát bere bez vnějších vlivů, tak jak to má rád: sevřeně, militatně, disharmonicky. Pryč jsou jazzový finty, houpavý rytmy a chytlavý melodie, to byl New York. Na novince je potřeba srazit podpatky, zakabonit obličej a zvednout paroháč.

Otvírák The Solution is the Problem album odpaluje ve svižným tempu. Metalový průtrsy střídaj noiserockový riffy, sem tam probleskne povznášející nápad mimo žánrovej záběr. Výborně tlačej bicí, který poctivě přirážej těžký doby a dávaj tomu až industriální nádech. Druhá Excruciation zpomaluje a dostává svýmu názvu, když v plíživejch tempech mučí harmonie a vyznává lásku k no-wave a freejazzovejm rozkladům.

S tím souvisí i uvolnění skladatelskejch otěží, je tu několik volně improvizovanejch partů, který s chutí rozkládaj klasický rockový postupy na částice. Trýznivá zkušenost to ale dokáže být i z méně chvályhodnejch důvodů, protože se muzika občas až příliš natahuje. Tenhle problém se bohužel vrací i v dalších pomalejších kusech, i když ne tak okatě.

Půlky se znova sevřou v následující Id Vomitum, která zrychluje a syrnatí. Deathblackový riffy, disharmonie a militatní rytmy, to jsou velký pusinky. A tady máš vysoce funkční důkaz. V podání Flying Luttenbachers to má navíc slušnej hitovej potenciál, bez debat nejlepší vál desky. Ale to už je potřeba znovu zpomalit, tentokrát v coveru Olivera Messiaena, odborníka na divný harmonie v klasický hudbě. Messiaen Waltrovi imponuje, předělává ho pod hlavičkou Luttenbachers už podruhý, i když první pokus byl nějakejch dvacet let zpátky. O co je to chudší v rámci instrumentace a hudebních nuancí, o to víc hrůzy odkapává díky zkreslení a násobení hluku. Plíživě se mučí i na závěr nahrávky, kde atmosféra plně odpovídá názvu: Crawling 1000 Meters Across a Cold Stone Floor Towards the Forbidden.

Přechodná stanice mezi New Yorkem a Chicagem tak u Luttenbachrů nabízí solidní porci kytarovýho trýznění. Navnazuje na věci příští, i když se občas až příliš zahledí do vlastních nápadů.