Datum vydání: 17. leden 2025
Vydali: Metropolis Records
Žánr: alternative/psychedelic/synthwave

Po nedávno rozebraném koncertě ve Futuru se pojďme blíže podívat na hlavní část vnitřností setlistu aktuálního turné. LPD naštěstí slevili z frekvence vydávání studiovek (nahráli jich víc, než kolik let je kapele, která slaví 45 roků na scéně), takže od poslední Museum of Human Happiness uplynuly přijatelné dva roky. Album So Lonely in Heaven vychází z dvacet let starého, nerealizovaného konceptu The Terminal Caleidoscope, který měl reflektovat neutěšený stav naší planety. Jelikož se od té doby mnoho nezměnilo, ba naopak, rozhodl se tvůrčí mozek uskupení Edward Ka-Spel svůj tehdejší záměr oprášit a zaktualizovat.

Výsledkem je album, které Ka-Spelovými slovy „…měsíce rotovalo v kyberprostoru, ale zachyceno bylo kolektivně v malém studiu na pásek.“ Možná proto působí novinka oproti předchůdci, který vznikal za covidu kompletně virtuálně, vřeleji, jednotněji a organičtěji. Určitě tomu nahrála i skutečnost, že se tentokrát nehýbalo sestavou, kterou tvoří krom otce zakladatele Erik Drost (kytary, baskytara) a Randall Frazier (syntezátory), kteří zároveň s Ka-Spelem jezdí už druhou sezónu živě a měli šanci se dobře sehrát.

Hodinu a tři minuty trvající album má dvanáct položek, které můžeme charakterizovat jako melancholické, melodické, mellotronem kořeněné. Z druhdy poměrně zalidněné kapely s bubeníkem, basistou, dechařem i houslistou teď máme humanoidní trio vydatně podporované moderními technologiemi. Skvělý setting pro nahrávku, která tématizuje dehumanizaci, mezilidské odcizení, environmentální úzkost a další laskominy. Přesto vůbec nejde o nějaké emočně ploché strašení. Naopak. Máme před sebou desku, která sice těží z chmurnějšího pohledu na realitu, ale pořád ještě z člověčí perspektivy a sem tam i s trochou podvratného humoru. Třeba v písni Pass the Accident vyprávěné z pohledu člověka, jehož orgány jsou po transplantacích rozprostřeny po světě, ale jeho tvář nikdo nechce.

Hudebně jsou skladby postaveny na syntezátorových základech a automatické rytmice, která je ale velice decentní – žádná perturbovaná diskotéka se nekoná. Snad jen v několika lehce agresivnějších pasážích industriálně zalomozí nebo se otře na pár chvil o EBM strukturu. Jinak ale máme co do činění s hudbou spíše konejšivou, meditativní a křehkou. A to především zásluhou vokálu. Ka-Spelův hlas zní na to, že je mu jedenasedmdesát velmi mladistvě a jemně. Je pravda, že se nikdy nepouštěl do žádné mnohooktávové akrobacie a nedělá to ani teď. Ale je srozumitelný a intonačně jistý, s lehkým náznakem britpopové manýry. Na druhou stranu bychom mohli docela dobře tvrdit, že časem začne být jeho projev poněkud monotónní. Jenže od soundtracku ke skomírání Země zase nemůžeme očekávat kdovíjakou zábavu, takže pokud to budeme brát jako tvůrčí metodu, je všechno v pořádku. Jako protiváha k dominantnímu Frazierovu syntezátorovému zvuku funguje kromě Ka-Spelova zpěvu i Drostova kytara. Většinu času hraje čistě, bez zkreslení, uslyšíme i hodně pasáží na akustickou kytaru.

Dramaturgicky je album poskládáno dobře – střídají se skladby s různou dynamikou od minimalistických, vyklidněných jako Dr. Bliss 25, Sleight of Hands či Cold Comfort, po svižnější The Sound of Bell, Choose Premium: First Prize nebo Pass the Accident (což je skoro „normální“ kytarovka). Od otvíráku v podobě melancholického, ale potenciálně hitového So Lonely in Heaven se sinusoidou přeneseme až k mrazivému rozloučení v Everything Under the Moon.

Podobný problém jako vokály mají i skladby samotné. Ne že by byly jednotvárné, ale často se strukturálně točí kolem podobného půdorysu, kdy track nějak plyne a v poslední minutě se žánrově zlomí, což je samo o sobě osvěžující, ale po několikátém opakování už se ztrácí moment překvapení. Příkladně: Choose Premium: First Prize – nosný minimalistický synth motiv graduje k vrcholu, který nepřijde a místo něj se dočkáme reklamně triviální klávesové vyhrávky. Naprosto v pořádku a funkční. Podobně je ale vystavená Wired High: Too Far to Fall, která se z křehké semiakustické skladby, která postupně košatí pomocí mellotronu, zlomí do psychedelické zvukové mozaiky. Co ještě musím vytknout a co mě hodně praštilo do uší, je hodně doslovná citace hlavního hudebního motivu v Darkest Knight. Docela se divím, že nikoho nezarazila podoba s There Be Monsters z minulé (!) desky.

Celkově album určitě není nudné, ale díky své hodinové stopáži občas narazí na limity posluchačské pozornosti. Jak se lidově říká, sem tam tomu padá řemen. Pro fanoušky Teček samozřejmě povinnost, protože současná kondice kapely je výborná, zároveň pro neznalého posluchače určitě dobrá volba, jak se s tvorbou kapely seznámit. The Legendary Pink Dots jsou totiž nadčasová kapela v tom smyslu, že dovedně kloubí posluchačskou přívětivost, moderní technologie i starou dobrou ruční psychedelii takovým způsobem, že to zní dobře dnes a bude to poslouchatelné i zítra.

Pěkný komiksový obal vyrobil kanadský výtvarník a ilustrátor Simon Paul. Vychází jako klasické černé 2LP (vyprodáno, ale v březnu bude další várka), digipack CD a digitální download.