Datum vydání: 31. květen 2024
Vydali: Sacred Bones Records
Žánr: sludge, doom metal, hardcore

Američané Thou jsou správní dělníci undergroundu. Kapela chrlí už bezmála dvacet let sludge-doommetalové bahno kadencí několik nahrávek ročně, takže jejich diskografie má už teď více jak padesát položek! Samozřejmě nejde jen o velká alba, většinou to jsou různá krátkometrážní EP, splitka, kompilace anebo kolaborace s podobně podzemními spolky, ale i tak je toho úctyhodné množství.

Jako hlavní škatulka je uváděn sludge/drone/doom, ale třeba asi tři roky nazpět Amíci překvapili dlouhohrající deskou s covery Nirvany. Následně vyšly ještě další předělávky rockových kapel z 90's plus také něco od Black Sabbath, vše vyvedené ve slušivém sludge kabátu. Existuje ale i nahrávka, kde s Thou zpívá nezávislá folková zpěvačka Emma Ruth Rundle. Spolek je tedy nadmíru potentní, nicméně regulérních řadových alb jsem napočítal pouze šest s tím, že to poslední vyšlo teď v květnu.

Novinka pojmenovaná Umbilical představuje kapelu v sympaticky tvrdé, přísné poloze. Hlasité a řádně zboosterované kytary se zařezávají do uší s naléhavostí kotoučové brusky, silové bicí s maximální vervou podporují razantní vyznění a všemu kraluje pěkně jedovatý chrčák. Navzdory ohulenému zvuku, zkreslení, vazbení a řevu však nahrávka nezní nečitelně nebo nepříjemně. Naopak pod extrémní fasádou hudba prostě a jednoduše šlape a byť je to „kravál“, tak po zvukařské stránce je kvalitně ošetřený. Ono je dle mého docela kumšt naladit sound, který je bordel-masakr, a přitom nechybí kvalitativní parametry, což se zde povedlo.

Podobných sludge/core přísňáků samozřejmě existují mraky. Nedávno jsem dával do alba měsíce třeba Mastiff a Knoll (čti recenzi předposlední desky), dále tu máme třeba Full Of Hell, Primitive Man, Amenra, 16, Old Man Gloom, KEN Mode (čti recenzi desky Null) atd. a daleko od Thou nejsou třeba ani teď aktivní High On Fire. Nicméně v případě alba Umbilical jsem přeci jen zbystřil o něco více, a to konkrétně při poslechu skladby I Feel Nothing When You Cry (název mj. ve zkratce přibližuje obsah textů celkově), která zaujala tím, jak je na daný styl netypicky hitová. Pozornost upoutala i následující, zajímavá Unbidden Guest a háček byl zaseknut. Když pak následně došlo na detailnější rozbor, objevily se další radosti.

Thou vcelku šikovně míchají tvrdost, agresivitu s atmosférickým vyzněním, skladby nejsou úplně stejné a každá obsahuje nějaký ten nosný motiv. Gró projevu je samozřejmě neotesaná sludge zloba převážně doommetalové rychlosti. Skladbám ovšem neschází houpavý groove, díky čemu se dá hudba označit také nálepkou hardcore. Pod nánosem noise špíny jsou navíc často uschované i docela tradiční rockové motivy, což album dělá (vzhledem k žánru) ne tolik náročné na poslech.

Pár vět stojí za to věnovat vokálu, který má na poměry sludge scény dost blackmetalový ráz. Jde o krásně přiškrcený řev, který podléhá ještě zkreslení, zpěvákovi je však docela rozumět a jeho explicitní výraz k dané hudbě dobře pasuje. Vlastně se dá říct, že jde o jeden ze zásadních aspektů, který dělá album zaujetí hodné.

První polovina desky je více tvrdá, neústupná. Zpěvák cedí skrze zuby texty typu „yes, is time to die“ a jede se v pomalejším, ale náležitě nasraném módu. Kapele to však v té doom poloze vcelku valí. Kytary hlučí, vazbí, bicí to poctivě řežou a hudba má přes nižší rychlost solidní drive. V druhé části desky se pak častěji zrychluje a objevují se živější, někdy až rockové motivy. Viz třeba skladba The Promise, která je z valné části pouze efekty pokroucený a extrémním řevem doplněný punk.

Nejde o nic neslyšeného, kapela se ale na druhou stranu ani o žádné extravagance či instrumentální složitosti nesnaží. Hlavní je zde drive, resp. poctivě nadrcený, energický nářez, který ovšem není laciný či podbízivý. Hudba je solidně zahraná a nazvučená a nechybí chytlavé nápady. Přesně jak to mám rád.