Novej rok se už tradičně nese ve znamení dohánění restů z roku předchozího. A tak si dovolím pár odstavečků o bristolský sludge/doom mašině Torpor, která u mě vloni společně s Khanate a Choir zajišťovala chmurný nálady.

Tuhle kapelu jsem poprvé zaregistroval před pár lety s deskou Rhetoric of Image, která přinesla poctivou porci dobře odvedenýho žánrovýho řemesla. Čerpá se z prověřenejch zdrojů – základy stojí na pomalejch, tvrdejch riffovačkách, ze kterejch cejtím hlavně odlidštěnější polohy Neurosis, k tomu se přidává trochu srdíčka ze staroškolskýho screama a poctivá porce noiserockovýho vazbení. Nic, co by nějak převracelo žánrový pravidla, ale jednotlivý vlivy si spolu výborně sedly a vznikla silná deska, která je vysoko nad žánrovým průměrem. Což se koneckonců dá zopakovat i u Abscission, která vcelku plynule navazuje tam, kde minulá deska skončila.

Vlastně ani nevím, jestli dokážu přesně ukázat prstem na důvod, proč se mnou ze široký žánrový nabídky hýbe právě Abscission. U podobně monolitickejch, repetitivních riffovaček je hranice mezi nudou a pohlcením tenká a úspěch závisí na detailech. U Torpor je znát cit pro to udělat pomalej riff, kterej tlačí, váží a váží ještě o něco víc, když se několikrát zopakuje. Navíc se dobře pracuje s vrstvením a aranžema, který pod mechanickým tlakem ústředních riffů dokreslují atmosféru – tu se sklouzává do zamyšlenějších poloh, onde do zasmušilejch melodií a výjimečně se nechá probublat i zloba a vztek (sice kratší, ale o to tvrdší zářez Carbon). Práce je to mravenčí, nenápadná, která tě odmění zejména při opakovanym poslechu, kdy na povrch vylejzaj drobnosti, kterejch sis předtím nevšiml.

Co ale vypíchnout musím obzvlášť, je parádní zvuk. Na tom se mimo jiný podepsal James Plotkin (když už jsem v úvodu zmínil ty Khanate, ve kterejch měl taky ruce) a je to znát. Ústřední riffy mohutně burácej, tu pomalu se sunoucí, hlomozící mašinu si je fakt jednoduchý představit. Svůj podíl na tom má nejen hrubý, mechanický nazvučení kytar, ale i masivní zvuk basy, kterej nepokrytě vyznává lásku k noiserockovýmu vazbení. Tyhle odlidštěný hlukový stěny vysávaj vzduch z okolí a za sebou nechávaj pustinu plnou industriálního odpadu. Teda, skoro. Při pozornějším poslechu si totiž začneš všímat nenápadnejch známek života, tu kořínek prorůstá skrz hromadu haraburdí, támhle se nějakej drobnej živočich (jo, nejspíš krysa) mihne pod rezavou kapotou rozpadajícího se vozidla. Jsou to jen křehký náznaky, který stejně tak můžou být poslední přeživší postupnýho rozkladu. Ale zrnko naděje tam někde je.