V dubnu jsem poslouchal hlavně brutal death (nejen Molested Divinity), asi nejvíc za posledních… minimálně 10 let určitě. Nakládačky a grcání jsem ale často ředil i latino-ambient-popem Lucrecie Dalt. Pěkně se to doplňovalo, jin a jang. Po půl roce se situace neplánovaně opakuje, Internal Suffering a další (b)dm mi často v přehrávači střídají Vanishing Twin. Londýnské trio (dříve kvintet) funguje od roku 2015, Afternoon X je jejich pátá řadovka a moje první setkání s jejich tvorbou.

Album otvírá krátká Melty, která hned navodí psychedelickou atmosféru. Zvláštní, postupně se proměňující minimal-synth motivy, opakující se useknutý vokální sampl (co mi to připomíná… mj. Lilacs & Champagne, ale i něco jiného), divné zvuky, pak se přidá cinkání snad vibrafonu, nebo Fender Rhodes. A po chvíli navrstvený, příjemný hlas Cathy Lucas. Její zpěv často působí, jakoby byla částečně duchem nepřítomná, zasněná, ale zároveň je tam znát i intonační jistota atd., je v něm i jakási tajemnost.

Druhá, titulní skladba má celkem našláplý, chytlavý groove, o který se starají bicí Valentiny Magaletti (mj. Moin) a baskytara Susumu Mukaie. Tady (a v 6. skladbě) jsem si vzpomněl na trip hop (mj.) starších Portishead. Internety zmiňují žánr („“ ?) indietronica a přirovnávají k divnějším Stereolab, což vzdáleně asi jo, nebo Broadcast, kteří jsou blíž a je zde i personální propojení skrze (teď už hosta) Philla MFU, který se u VT staral/á i o některé podivné samply (prý tzv. library music). Oproti zmíněným (S. a B.) jsou VT však o poznání divnější a některé jejich skladby mají propracovanější vývoj, ve kterém často něco překvapí. Jejich psychedelie je sice převážně příjemná, někdy až chilloutová, ale občas dojde i na nějaké ty halucinace, nečekané vpády z jiných sfér.

Po kratší, minimal-ambientní Brain Weather následuje Lotus Eater, která mj. zaujme kombinací až dubových ozvěn a houpavosti s jiskřivým zvukem harfy – zajímavá a funkční kombinace. Marbles opět dobře rytmicky šlape a jaksi „mokře“ tiká, zvláštní synth melodie se zvukem blízkým flétně, je tu (i jinde na desce) znát ovlivnění 60's a 70's psychedelií, kosmische/kraut hudbou, ranou minimal-elektronikou, divnějším francouzským popem atd. A taky trochu space age retrofuturismus. Po třetí minutě skladba správně zdivní, dojde na „prdění“ žesťů (?) a jiné divné ruchy, roboticky-mimozemský (arabský?) vokál a pak zase pohodička, housličky.

Skoro všechny skladby jsou tu spíš tzv. fajn / dost fajn, ovšem nejdelší The Down Below desku posouvá o něco výš. 8 a půl minuty je na pop („“) ambiciózní délka, ale Londýňanům se jí podařilo vyplnit smysluplně a jde o nejlepší skladbu desky. Zvláštní (latino-jazzy-cosi?), místy až tribální aj. rytmy, brnkání akustické kytary (host Arthur Sajas), droneová psychedelie asi na harmonium a sitár, příjemně potemnělá, mysteriózní (až špionážní), lehce napjatá atmosféra, občas přervaná disonancí (nebezpečí!), divnozvuky a kouzelný vokál Lucas. Přibližně srážka Nico, Portishead, Thievery Corporation, Kammerflimmer Kollektief apod. Působí až epicky, v poslední třetině s houslemi se zdá, že „výprava“ (metafora cesty do/objevu Ameriky?) byla snad úspěšná.

Lazy Garden začne jako chilloutovka, takové to příjemně zhulené odpoledne, vibrafon (?), flétna (Sajas), kytičky, motýlci, mno, ale pak jsme to s tím zeleným tabáčkem trošku přepískli, nebo došlo i na nějaké jiné laskominy a rázem balancujeme na hranici bad tripu. Taky jedna z těch (nej)lepších. Závěrečná Subito zpočátku připomene úvodní skladbu, ale je opět zase jiná, též pěkná.

Po už více než 15 posleších toho pořád Afternoon X můžu vytknout jen málo. Hlavně asi to, že většinou jde spíš o „jen“ příjemnou, než nějak strhující, nebo extra odvážnou či originální hudbu, ale i té je třeba. Vokál Cathy se mi většinou dost líbí, jen snad některé ty vyšší polohy mi sedí trochu míň (můj obvyklý problém). Zvuk / produkce skvělá, bez výhrad (mix Marta Salogni s VT, master Amir Shoat). Artwork obalu (Magalleti + Mukai) se též povedl – myslím, že to byl jeden z důvodů, proč jsem desku vůbec zkusil. Asi bych mohl dát i trošku vyšší hodnocení, ale loňská Lucrecia Dalt a předloňská Maarja Nuut mě bavily o něco málo víc, takže tak. Každopádně fajn / dobrý (a místy divný) písničky.