Datum vydání: 17. leden 2025
Vydali: Le Cri Du Charbon
Žánr: math metal, mathcore, progressive metal

Už delší dobu se mi, krom otců žánru, v hlavě nezaseklo žádný Meshu-drncání. Víceméně jsem se smířil s tím, že jsem z žánru vypadl a spokojeně se k němu vrátím jednou za pár let, když bude ze Švédska vát vítr správným směrem. O to víc mě překvapilo, když mi novinka Francouzů Vertex zajela v únoru hluboko do přehrávače, a vrátila mě zpátky v čase.

Kapela se sama představuje jako směs svižný, natrashlý riffáže Meshuggah, nervního těkání The Dillinger Escape Plan a industriálního dusání Fear Factory, což víceméně sedí. Co se rozsekanejch riffů týká, napadaj mě ještě Textures cirka kolem Polars, a když se soustředím na melodiku, tak cejtím i nějakou tu ozvěnu od bran Gothenburgu. Všechno vlivy aspoň patnáct let starý, z dob, kdy ještě nikdo nevypustil ošklivý slovíčko djent z úst, a podle toho to taky vypadá. The Purest Light je hlavně pocta pionýrům žánru.

Hlavní devizou The Purest Light je poctivý hoblování. Hned otvírák All My Hatred staví na štavnatý riffový práci, která prostě šlape. Žádný velký experimenty, typický Meshu kytarový průtrsy dokořenit pískačkou á la Car Bomb, ale hlavně si držet potřebnej tlak a groove. Čerpá se hlavně z období Nothing a Chaosphere, sem tam se se zabrousí i do odlidštěnějších vod Catch 33.

V druhý War is Peace (kvalifikant na nejblbější název písničky 2025) začnou vystrkovat růžky adrenalinový výjezdy jak ze starejch Dillingerů, který se s rytmickým drncáním pěkně prolínaj. Aneb když už se začnou houpavý zasekávačky zajídat, tak ti Vertex rádi pustí žilou. Což jen umocňuje celkověj dojem z desky – tohle všechno už jsem slyšel mockrát, ale ten koktejl je namíchanej tak, že se stejně znova rád nacamrám.

Nejpřekvapivější částí desky tak obstarávaj výlety do melodičtějších poloh, který smrdí devadesátkovým Švédskem. Přímočařejší kytarová práce u Vertex připomene Slaughter of the Soul od At the Gates a občas se ke slovu přihlásí i chytlavost starejch In Flames. Uzdička se popustila hlavně u Leviathan, asi nejpřístupnější věci z celý desky, která nechá z robotický riffáže vyrůst hitovej refén. Příjemný osvěžení, kterejch by možná na The Purest Light mohlo být víc, zejména ke konci už totiž pozornost trochu uvadá.