Datum vydání: 5. červenec 2024
Vydali: Season of Mist
Žánr: brutal death metal, technical death metal

Wormed jsou na Marastu staří známí, byť tu kupodivu dosud byla jen recenze na singl/EP Quasineutrality. Alba měsíce ale vždy úspěšně infiltrovali, s Krigshu jej ovládli, jejich koncertní invaze na naší planetu tu máme též vzorně podchycené. Já je znám až od Exodromos (2013), s nímž se pro mě stali jednou z nej brutal/tech death metal kapel. Což je dáno i tím, že tihle kosmoŠpanělé hojně čerpají z šuplíku tzv. disonantního (nejen death) metalu (většina bdm nebývá na konsonance zrovna bohatá, ale snad si rozumíme), nápaditě pracují s rytmikou a zároveň je to i na subžánr poměrně atmosférická záležitost.

Od poslední řadovky Krighsu je to letos 8, od EP Metaportal 5 let. Co se od té doby změnilo? Tou hned na první poslech nejvýraznější změnou je zvuk. Předchozí dvě řadovky i EP měly v různém poměru strojovější i umělejší zvuk – podivná slitina kovu a tvrdýho plastu. Divně výškovější kytary, nařvaný, plošší master, triggery srovnaný rytmičák i kopáky - sice tlačily, ale i čvachtaly. Ono se to k odlidštěné, biomechanoidní hudbě Wormed vlastně i svým způsobem hodilo, neříkám, že to bylo vyloženě špatné, ale tu změnu k přirozenějšímu, dynamičtějšímu, metalovějšímu zvuku rozhodně vítám.

Dle všeho to byl záměr hned od nahrávání s Ekaitzem Garmendiou (mj. Sijjin), který skvěle dotáhnul Colin Marston (mj. Paroxysm Unit) při pečlivém mixu a masteru. Jak je pro Marstona typické, master je spíše tišší, dynamičtější, ale od toho máme na přehrávačích volume, po jehož řádném otočení doprava vynikne, že kytary i ostatní nástroje byly nahrány dostatečně tučně (nikoliv přepraseně), dždž tlačí, skřípání řeže. Kovový virbl nandává i „výplně/breaky“ teď vyznívají lépe, činely též v pořádku, přechody a kotel místy taky zaduní (mj. v Malignant Nexus). Kopáky mlaskavější, ale spíš blánově, údery tam jsou, účel bass drumu splňují. Baskytara většinou nenápadně zahušťuje, ale občas vyleze, když je proč. Částečně je to návrat k Planisphærium, ale v profesionálnější, dobře čitelné, v mixu vyvážené, ale nepřečištěné podobě.

No a hudebně? Žádná revoluce se (naštěstí?) nekoná, jde spíše o tzv. „pokrok v mezích zákona“, upgrade vlastního („“?) výrazu. Drtivou většinu těch postupů jsme u Wormed v jiné podobě slyšeli. Pokud madridští v něčem ubrali, tak jen lehce na celkové rychlosti. Ale jinak trochu přidali snad ve všem. Na jednu stranu si tu ještě víc hrají s rytmikou, dynamikou a strukturami, na druhou je tu i více atmosférických pasáží, jak už naznačilo EP Metaportal. Emperorovské „orchestrace“ z Krighsu, i retro-synthy z Metaportal jsou ale minulostí (+), temná sci-fi atmosféra se buduje jen pomocí kytar, efektů a špetky space ambient/noise elektroniky (zase lepší).

S tou rychlostí souvisí i bubnování V-Kazara, které je oproti svému předchůdci ještě rozmanitější, „najazzlejší“ a častěji přiznává/kopíruje rytmické „rukolomnosti“ v riffech, nebo i vytváří vlastní. Ale když sype, tak furt přísně. I přes tu rozsekanost atd. je to pořád jízda, byť hodně drncavá, co chvíli nadskakujeme nahoru, doleva, doprava, úhlopříčně, hyperbolicky, jak na rumunské silnici, nebo tématicky - při průletu meteorickým rojem.

Z tech-bdm jsou tu pořád násypy, zvraty i přibližné frázování některých riffů Cryptopsy. Žádné generické tuposlamy, často, snad i většinou je to (více, či méně) takový „meshu/math-slam“ prokládaný disonancemi (viz ID níže), ale spíš asi vliv starších, tech-thrashovějších Meshuggah. A nejde jen o rytmizaci, ale připomenou je i atmo aranže – např. v Automaton Virtulague (1:45), kdy jedna z kytar jede táhlou linku, se to cca podobá New Millenium… (1:03) z Chaosphere. Dále třeba kovově-reverbové vybrnkávání v Malignant Nexus (i jinde) – že by goth/post-punk zvuk Kayo Dot basy, vzdáleně i Shiva od DHG? Ne, nejblíž je I od Meshu (14:42).

V disonancích jsou stále jasně slyšet Gorguts - Obscura odsekávání (hned 2. minuta Automaton…) i pár psycho-tappingů a jiné skřípáníčko (i z From Wisdom…). Někdy to připomíná i deathmetalovější verzi Ion Dissonance – rozházené mutingy s protrsáváním, prokládané dis-akordy. Lze vzpomenout i spřízněné krajany Concealment a Hybrid - taky v míň core/avant verzi. Chvílemi, hlavně v 1. a 2. skladbě, to zní až dis-blackově – není to daleko od Thorns/Satyricon/Emperor atd. - nazvučením kytary (industriální zastřené ostří) i akordy/postupy – třeba Pareidolia Robotica od 2:50 (podobný úsek byl už v Uncoloured…).

Zvláštní je, že přes všechny zvraty (a že jich je!), přetrhávání a navazování nití, rytmickou rozsekanost, lámání a další „dezintegrační“ prvky na mě většina skladeb i album celkově působí paradoxně zase o něco soudržněji, promyšleněji než Krighsu. Wormed si dávají více záležet na někdy až „epických“ závěrech. Jedna z nejsilnějších částí alba je hypnotizující druhá polovina Protogod, kde se střídá táhlá, valivá, kvílivá atmo-pasáž á la Ulcerate (Drown Within 1:33) intoxikovaní psychedelií Esoteric, s drtivou breakdown protrsávačkou, kterou začíná třeba Withered and Obsolete (nebo Murderer od Krisiun, taky ID, Meshuggah až po Fear Factory).

Je tu znát směřování k něčemu, snad i „příběh“. Ne, že by mnohá napojení nebyla trošku (i více) kostrbatá, ale většinou neruší a přispívá to k dynamice, energičnosti. Nepochybně v tom hraje roli i to, že jsem už Omegon slyšel… no, víc jak 50x. Asi vhodné (mo)mentální rozpoložení, ale žádnou jejich předchozí desku jsem neměl nutkání točit tak intenzivně. A nebo jinak, přijde mi, že všeho je tu tak akorát - brutality, techniky, disonancí, atmosféry, riffů, sypaček i rytmických fíglů atd., 41 minut (jejich nejdelší) uteče jako nic a často pouštím znova.

Vypíchnu ještě echt disonantní pasáž v 7. skladbě s „kráčející“ basou (IT?), v 8. halucinační arpeggio sólo, v závěru poslední skladby trochu slyším i Morbid Angel (cca závěr He Who Sleeps) - jinde i dis-flažolety. A dalo by se pokračovat. Wormed ty vlivy/podobnosti po svém zajímavě kombinují, prolínají, dokážou i překvapit. No a někde ve vesmíru se nad tím vším vznáší i duch praotců Voivod (sci-fi, disonance, i nějaká ta divnorytmizace).

Nejvíce kontroverzním článkem stále zůstává vokál vepřelce Phlegetona (mj. bubeník Altarage). I ten se znovu zlepšil, více pracuje se zabarvením, odstíny, frázováním (při koukání na texty tam některá slova částečně/v náznacích slyším). Občas vokály i vrství přes sebe, jsou lépe nazvučené a do celku zapuštěné než dřív. Ale kromě občasného mluveného slova, zkresleného efekty, je to pořád zkrátka kvičení a jiné guturál/kanál/zvířecí zvuky (Fanouškůů…). Vnímám to tak nějak ambivalentně, k hudbě Wormed nelidský vokál vlastně sedí, většinou to nezní blbě (někde trochu jo), působí to jak nějaká bizarní, mimozemská řeč. S nadsázkou bych řekl, že Sanchez povýšil kvičení pomalu na „umění“ (btdm Pigsty?), ale stejně si myslím, že s vokály jako třeba Dischordia by to mohlo být ještě lepší (?).

Naopak textová a grafická stránka desky, o které se tradičně postaral též Phlegeton, je opět vynikající. Temná sci-fi témata (pokračování příběhu, navazující na předchozí alba?) dobře doplňují vyznění hudby, promakaný cybertech obal též. Ty předchozí, ještě tajemnější se mi líbily trošku víc, ale jo, vinyl bude časem doma. Nebudu to dál vokecávat, Omegon je pro mě nejlepší deska Wormed a nejlepší metal za poslední více než rok.

A jak jim to opět hraje se dvěma kytaristy se snad budeme moci přesvědčit 20. července na Rotten Festu v Olomouci.