Před čtením dalších odstavců si je tentokrát užitečný zodpovědět pár rychlejch otázek. Jsou ti po chuti King Crimson cirka mezi Discipline a Red? A co trochu toho Reichiovskýho minimalismu, taky chutná? Pokud ano, můžu poslech Yang doporučit, protože tohle jsou přesně vlivy, ze kterejch se tu čerpá. Přesněji řečeno z nich čerpá francouzskej mozek zodpovědnej za celou tuhle operaci, kytarista Frédéric L’Epée (dříve třeba Shylock nebo Philharmonie, ale s Yang už to táhne takřka dvacet let).

A tak jsou svým způsobem Yang cesta do artrockový minulosti. Sází se hlavně na míchání přísně přesnejch brnkaček s atmosférickou riffáží v tmavě červený, tentokrát i s trochou zpěvů, který dají vzpomenout třeba na stájový kolegy Thinking Plague. Díky minimimalistickejm příchutím jde spíš o postupnej růst z kytarovejch kudrlinek než o přímočařejší rockový hymny, chce to trochu trpělivosti a pozornosti, ale Yang se za ní bohatě odmění. Výsledkem jsou výpravný kompozice, který rozvětvený příběhy vyprávěj pěkně zeširoka – pro někoho možná příliš pomalu, nebo příliš ‘akademicky’, za mě zcela v cajku.

Velký dobrý je u Yang budování atmosféry, který se, jak už název napovídá, spoléhá hlavně na pochmurnější, osudovější odstíny. Nosnou roli hrajou ústřední melodie a motivy, který se v různejch obměnách proplétaj skrz celý skladby. V hlavě mi utkvěla hlavně svůdně zlovolná melodie z La Voie Du Mensonge (aka cesty lží), nervní, proměnlivý brnkačky z takřka desetiminutovýho eposu Migrations, anebo zamyšlená melancholie z You Flower. Ale silnejch momentů je tu víc - vzhledem k tomu, jak barevná deska Designed for Disaster je, by si každej fanoušek art rocku měl najít aspoň pár favoritů.